Kapitola 30.

Ladiová nás přenesla do sklepení. Otřásla jsem se. Ladiová nás svižným krokem vedla dál do temnoty sklepa. Až na samém konci se zastavila a posvítila nám. V celách byly moje kamarádky. Když nás poznaly, štěstím se usmály. Zašeptala jsem.

Bella: Paní učitelko. Jak je odsud dostaneme?

Ladiová: Když odčarujeme zámek, spustí se poplach.

Bella: Aha.

Zamyslela jsem se. Jak bychom to mohli udělat? A pak se ozvala Scar.

Scar: Mám nápad. Paní učitelko, vy zmizte. Ať to není na vás. Ty, Bello, odčaruješ jeden zámek, Alex druhý a Kalis třetí. Já budu hlídat. A když se spustí poplach, použijeme tajný teleport. Co vy na to?

Bella: Skvěle. Paní učitelko, asi běžte. My to zvládneme.

Ladiová kývla, popřála nám hodně štěstí. Pak zmizela. My se rychle pustili do práce. Alex se postavil k cele Ronie, já k cele Zyry a Kalis k cele Lili. Odpočítali jsme si to a na teď jsme odemknuli zámky. Ozval se okamžitě poplach. Holky se k nám namáčknuly a my se přenesly. I s nimi. Alex nás přenesl do lesa, nedaleko sídla. Do sídla jsme museli jít pěšky. Jakmile jsme vešli, holky se postavily do bojové pozice. Před námi totiž stal Matthew a David.

Bella: Holky, to nic. Jsou s námi. Zamilovali se do Scar a Kalis. A zůstali s námi.

Holky se trochu uklidnily, ale pořád byly rozrušené. Taky jsem byla. Ale zvykla jsem si na to. Zyra a ostatní se šly ubytovat a my zůstali v hale. Postupně odchešla Scar s Matthewem a Kalis s Davidem. Zůstal tu jen Alex a já. Alex se po mě nervózně podíval. A pak se otočil, že odejde. Rychle jsem zareagovala a chytla ho za ruku. Jakmile se ke mně otočil, políbila jsem ho. Opět jsem cítila úzkost, ale moje touha byla větší. Alex mě přimáčkl na stěnu. Byl natisknutý svým tělem na mé. Vyrušil nás hlas Matthewa.

Matthew: Vy si to rozdáváte na chodbě?Cool.

Okamžitě jsme se od sebe odtrhli. Oba jsme se celí rudí otočili čelem k Matthewovi. Ten se jen šklebil.

Bella: Co se děje?

Matthew: Aaale. Ziriová dělá potíže. Zas.

Bella: Co je to tentokrát?

Matthew: Žádná novinka. Přeměňovači s černou magií jsou ti špatní a bla bla bla...

Bella: Aha... Klasika.

Matthew: Takže se omlouvám, že jsem vás vyrušil. Už jdu...

A se smíchem odešel. S Alexem jsme se na sebe podívali a bok bo boku jsme šli do pokojů. Alex pak šel do svého a já do svého. Lehla jsem si do postele. Bylo to všechno tak... Zvláštní. Ziriová chtěla zabít mé kamarádky, i když jsou normální přeměňovači. Něco tu nehraje. Myslím, že Ziriová něco tají. Něco, co nesmí vědět nikdo. Možná bych to mohla zjistit v knihovně v mém paláci. To mi připomíná, že jsem ho chtěla opravit. Vstala jsem, dala jsem si obyčejné oblečení, vlasy jsem si svázala do drdolu a šla si sehnat věci. Alexovi jsem u sebe v pokoji nechala vzkaz a šla jsem. Potřebné věci jsem našla v komoře. No... Je to spíš sklad věcí. Byly tu barvy, štětce, košťata, hadry, prachovky a další věci. Vše jsem si vzala a mohla jsem vyrazit. Proměnila jsem se na vlka a věci jsem si připnula na záda. Byly opravdu těžké, ale i tak jsem se rozeběhla a v pořádku jsem doběhla k paláci. Věci jsem ze sebe sudnala, proměnila jsem se na člověka a šla jsem dovnitř. Jako první jsem se rozhodla opravit pokoje. A tak jsem vylezla až do třetího patra a začala jsem. První pokoj mých rodičů. Vzala jsem barvu a noviny. Novinami jsem zakryla všechny věci a začala jsem malovat. Každý tah musel být perfektní. A taky byl. Na to, že jsem to dělala poprvé, to šlo dobře. Až jsem to měla hotové, odstranila jsem noviny z nábytku a ozdob a začala jsem opravovat. První jsem přišla k posteli. Dřevo bylo ztrouchnivělé, látka děravá a šroubky nedržely. To bude ještě složité. Opatrně jsem sundala veškerou látku, až zbylo jen dřevo. Poté jsem vytáhla šroubky. Jakmile jsem je vytáhla všechny, dřevo spadlo na zem. A mohlo se začít. Kouzlem jsem dřeva nadzvedla do vzduchu. Rychle jsem s nimi začala točit a kouzlem je měnila na nové opracované dřevo. Když jsem kouzlo dokončila, dřevěné desky jsem sestavila do původních pozic a opět kouzlem jsem do nich zatloukla nějaké hřebíky, aby se postel hned nerozpadla. Zbytek hřebíků jsem zatloukla sama. Poté jsem si vzala do ruky látku. V ní už peřiny v podstatě nebyly. Byly to jen cáry látky, a peří, co v ní dřív bylo nejspíš vylétlo při větru rozbitým oknem. Látku jsem si pořádně prohlédla. Díky tomu jsem si vyčarovala úplně tu samou. Tu jsem nastříhala a sešila. Látku na peřiny jsem si taky vyčarovala novou a také jsem ji sešila, aby jsem do ní mohla dát peří. Ale kde ho sehnat? Leda tak kouzlem. A pak se spustil obrovský vítr. Profouknul děravým oknem. Plnou sílou mi narazil do těla. Musela jsem se schoulit. A pak jsem ucítila zašimrání. Vykoukla jsem. Všude po zemi tu bylo čerstvé bílé peří. Vypadalo úžasně. Vykoukla jsem z okna. Dole pod okny na terase stál Alex a koukal na mě.

Bella: Jak jsi věděl, kde jsem a co potřebuju???

Alex: Jednoduše! Sledoval jsem tě!

Bella: Zase???

Alex: Jo!

A začali jsme se smát. Rukou jsem mu naznačila, ať jde za mnou. Jednoduše se proměnil v sokola a vyletěl vzhůru. Pak vletěl do pokoje a přeměnil se na člověka.

Bella: Páni! Nevěděla jsem, že se umíš přeměnit na sokola!

Alex: Ještě se umím přeměnit na hada.

Bella: A to jsi mi chtěl říct kdy???

Alex: Nikdy.

A šibalsky na mě vyplázl jazyk. Společně jsme se zasmáli a pustili jsme se do práce. Zanedlouho jsme měli všechny pokoje ve třetím patře hotové. Bylo to tak úžasné. Všechny vypadaly konečně majestátně. Po těchto pokojích jsme se rozhodli pustit do pokojů v druhém patře. Bohužel jsme jich stihli pouze pár, protože už byla tma. A tak jsme se společně vrátili. Když jsme byli skoro u sídla, před námi se objevila Ladiová. Vypadala... Vyděšeně. Překvapeně jsem se na ní podívala.

Ladiová: Bello, mohu s tebou mluvit?

Bella: Jistě.

Ladiová: O samotě.

A tak jsem Alexe poslala pryč.

Ladiová: Na co ses mě tehdy chtěla zeptat?

Bella: Na kletbu, kterou mě zaklela Ziriová.

Ladiová: To není nic dobrého. Věř, že to bude zlé. Velmi zlé.

Bella: Ale...

Ladiová: Nevím, jestli je zrušitelná. Bello, teď poslouchej. Tento vzkaz střež jako oko v hlavě. Nesmíš ho ztratit.

Vzala jsem ho do ruky. Byl napsán nesmyslnými znaky. Ale jedno jsem věděla, bylo to tetino písmo.

Ladiová: Ty znaky v pravou chvíli přečteš. Ale Bello. Slib mi jednu věc. Postaráš se, aby tento papírek koloval dál.

Bella: Já... Dobře... Postarám se o to...

Ladiová: Děkuji.

A zmizela...