Kapitola 39.

Noc byla pro mě dlouhá. Budila jsem se kvůli křečím, nemohla jsem usnout a podobné věci. V hlavě se mi ozýval neustále hlas Stelly. Teď jsem už pomalu chtěla zůstat člověkem. Avšak nemohla jsem si vzpomenout, jaké city jsem ukryla hluboko ve svém srdci. Snažila jsem se ho najít, ale nikde nic... Ale teď do přítomnosti. Ráno bylo neklidné. Všichni, hlavně mí přátelé, věděli, že dnes večer má dojít k mé úplné a trvalé přeměně na vlka. Můj strach se každou chvíli zvětšoval. Má bolest se stupňovala. Byla jsem už skoro na své budoucí výšce. Scar jsem byla po lokty. Narůstaly mi svaly. Do pokoje přišla Ladiová.

Ladiová: Bello. Dobré ráno. Tak co? Je ti líp?

Bella: Ne... Není...

Ladiová: Bello, opravdu mi nechceš říct, jaký cit jsi v sobě uzavřela?

Bella: Já to nevím!!! Chci to vědět! Ale nemůžu na to přijít! Jsem zoufalá.

Ladiová: Až budeš vědět, řekni nám to. Chápu, že nevíš a že se snažíš. Ale tvůj čas se chýlí ke konci. Máš několik hodin. Pospěš si.

Otočila se a odešla. Já se rozplakala. Potřebuji pomoc. Sama to nezvládnu. Mami, tati, teto, sestro? Slyšíte mě? Potřebuji vás. Prosím...

Alex

Dnes byl ten den... Dnes jsem měl přijít o svého anděla. O svou princeznu. Bez ní... Nemůžu přežít. Pokud se změní navždy, zabiju se. Skočím do trhlin. Ona je totiž to jediné, co mě může udržet naživu. Vstal jsem a šel jsem na snídani. Po cestě tam jsem potkal Ladiovou.

Ladiová: Oh. Alexi. Hledala jsem tě.

Alex: Proč?

Ladiová: Já jenom... Nejspíš bys měl tento den strávit s Bellou. Nechci tě strašit, ale... Nejspíš je to její poslední den.

Poplácala mě po rameni a odešla. Mě se zastavil svět... Jo... Zase. Rázem jsem zapomněl na snídani a uháněl jsem k Belle. Otevřel jsem k ní dveře. Ležela v posteli a spala. Její sladká tvář byla otočená ke mně. Přisedl jsem si k ní. Opatrně jsem ji pohladil po tváři. Otevřela oči. První na mě koukala vystrašeně, ale pak se uklidnila.

Alex: Bello?

Bella: Hm?

Alex: Omlouvám se za to, že jsem ti lhal.

Bella: Jo... Dobrý...

Alex: Ne, není ti dobrý. Ty se mě straníš. Mám o tebe strach. Dneska večer...

Bella: Nechci na to myslet. Víš, jsi pro mě pořád vrah a lhář. Ale i tak tě tu nechci nechat.

Usmál jsem se. Hladil jsem ji ve vlasech. Ona však ucukla.

Bella: Pořád to bolí. Promiň.

Pochopil jsem. Začali jsme si povídat. Říkal jsem jí o všem možném. O mé první přeměně, o mých a jejích rodičích a o Scar, když byla dítě. I když ke mně stále cítila zášť, ale dokázala se i zasmát. Když nastal čas oběda, šel jsem do jídelny, najedl jsem se a vzal jsem porci i pro Bellu. Šel jsem do jejího pokoje. A tam jsem ji krmil. Smáli jsme se, protože jí občas něco zaskočilo a ona se smála mě, protože jsem se lekl jejích zubů. Takhle jsme strávili si dvě hodiny. Podíval jsem se na mobil, kolik je hodin... 14:03... Rázem mě smích přešel. Bella se dál usmívala. Pak se podívala, na co tak koukám. Její úsměv povadl. Stal se z něj smutný výraz mluvící za vše... Má strach. Podíval jsem se jí do očí. Ona se mi do nich také podívala.

Alex: Nemysleme na to. Užijme si.

Bella: Jo... Pojďme si něco zahrát.

Bella

Alex vytáhl dostihy a sázky. Pro mě jednoduché. Chvíli jsem hrála neschopnou, abych mu dala naději na výhru. A pak jsem začala pořádně hrát. Úplně jsem ho rozdrtila. Neměl žádnou šanci. Obrala jsem ho o všechno. Začala jsem se smát a vykřikovat, že jsem vyhrála. On se jen chytal za hlavu.

Alex: Ty potvoro! Dělala jsi, že to neumíš!!!

Bella: V pravidlech není napsáno, že je to zakázané.

Alex se na mě uraženě podíval. Já se mu jen smála. Pak jsem se podívala na hodiny... 16:29... Smích mě přešel. Už je to blízko... Podívala jsem se na Alexe. Pochopil.

Alex: Bello, opravdu nevíš, jaké city bys mohla skrývat?

Bella: Ne... Asi jsem je zamkla moc hluboko. Už mám jen asi 5 hodin... A pak...

Alex: Bello, já tě prosím. Zkus si vzpomenout.

Podívala jsem se na něj a kývla jsem. Zavřela jsem oči. Okamžitě jsem začala putovat vzpomínkami. Jedna vyčnívala. Mohla by to být ona?

Moje srdce se bránilo jakémkoliv společném okamžiku. Bylo mi zle. Tolik lží. Tolik vražd. Doběhla jsem k sídlu. Přeměnila jsem se na člověka. Moje vlasy ale zůstaly bílošedé a moje oči zářily. Běžela jsem. Vtrhla jsem do pokoje. Židle... kdo na ní seděl? Když mě ten někdo uviděl, zpanikařil. Vzala jsem ho za triko a přitiskla jsem ho na zeď. Držela jsem ho pevně. Má magie ve mně vřela. Pak jsem měla vše zamlžené... A pak...

Někdo: Nelhal bych ti. Už ne!

Bella: Nevěřím ti ani slovo.

Pustila jsem ho, otočila jsem se a šla jsem pryč. Stal se z nich pouhý prach...

Nechápala jsem. Má vzpomínka byla upravená. Jiná. Necelá. Žalostně jsem se podívala na Alexe.

Bella: Někdo ji upravil. Neznám její první a pravou verzi. Jen v ní bych mohla najít pravdu. Pokud je ale změněná...

Alex sklonil hlavu.

Alex: Nesmíme to vzdát! Ty se nesmíš vzdát! Pořád máme naději! Chápeš?

Všimla jsem si, že někdo věšel do pokoje. Ladiová se Scar a ostatními.

Ladiová: Pokud je její vzpomínka jiná, tak naději ani šanci... Nemá žádnou.

Alex se na ni vyděšeně podíval. Nechtěl tomu věřit. Avšak ostatní kývli. Je to tak. Položila jsem se zpět na postel. Už nikdy se neprobudím jako člověk... Už nikdy nebudu člověk... Alex vstal a vyšel z pokoje. Šel k sobě. Jakmile nastalo hrobové ticho, uslyšela jsem rozbíjení věci. Jeho řev. Každým okamžikem to bylo horší. Zacpala jsem si uši, ale to nepomohlo. Stále jsem to slyšela víc a víc. A čím dýl křičel, tím víc mi to znělo v hlavě. Ale také mi tam zněl hlas...

Hlas: Bello! Vzdala ses moc brzy!!! Bojuj!!! Přemýšlej!!! Co bylo před tím???

Nevím... Omlouvám se... Hlas jsem poznala... Moje teta. Mrzí mě to... Já opravdu netuším... Já... To nedokážu...