Kapitola 11.

Ráno jsem se vzbudila brzy. Kupodivu jsem nebyla rozlámaná, i když jsem spala na zemi. Posadila jsem se a rozhlédla se. Scar už byla vzhůru.

Bella: Dobré ráno.

Scar: No ahoj. To ti to trvalo.

Bella: Jak to myslíš?

Scar: Je sedm hodin! Už hodinu tu čekám, až se milostivě vzbudíš.

Obě dvě jsme dostaly výbuch smíchu. Nakonec, až jsme se uklidnily, jsme si povídaly. Scar mi říkala o Alexovém dětství. O tom, jak byl neposlušný a měl samé trapné průšvihy. Hodně jsme se nasmály. Ale přerušilo nás odkašlání. Obě jsme se otočily. Ve dveřích stal Alex.

Alex: Doufám, že se bavíte, dámy.

Bella: Náramně.

A drze jsem se ušklíbla. Scarlet se zákeřně usmála.

Alex: Za co...

Bella: Za to, že se chováš jako totální idiot a tyranizuješ každého, koho potkáš.

Alexovi spadla čelist až na zem. Dřív jsem se ho bála. Ale to je dávno pryč.

Scarlet: Vypadá to tu velmi dobře, Alexi. Bella se rychle učí.

Alex: Ach jo, Scar. Vážně?

Scarlet: Jo. Pomáhám karmě.

A nevinně se usmála. Alex přitočil očima a potom se podíval na mě.

Alex: Bello, prosím, vrať se zpátky.

Řekl to tak lítostivým tónem, až Scarlet spadla brada. Prosil mě. Ale já nejsem hloupá.

Bella: Ne!

Alex: Prosím. Splním ti jakékoliv přání.

Bella: Dej mi chvilku na rozmyšlenou... Hmmm... Ne!!

Alex: Prosím. Splním ti cokoliv. Jen se vrať.

A podíval se mi do očí. Jeho oči mě začaly pohlcovat. Byly jako dva smaragdy. Smutné se na mě dívaly. A já prostě podlehla. Zase...

Bella: Tak... Tak... Fajn...

Alex se usmál, ale ne vítězně. Radostně.

Bella: Moje přání je prosté.

Alex: Řekni si cokoliv.

Od první chvíle, kdy jsem na to kývla, jsem věděla, co si budu přát.

Bella: Propustíš Scarlet a ona se stane mou druhou služebnicí.

Alex: COŽE? Propustit ji???

Bella: Ano.

Alex: Ale...

Bella: Jinak nejdu.

Alex se zatvářil poraženě.

Alex: Fajn... Vyhrála jsi...

Usmála jsem se na Scar. Vypadala překvapeně a velmi šťastně. Alex přišel k její cele a odemkl ji. Pak odemčel i moji.

Scar: No konečně, brácho.

Alex: Nejsme sourozenci.

Scar: Vím, ale i tak tě beru jako svého bratra odjakživa. Vždycky jsi jim byl a vždycky jím budeš.

Alex překvapeně otevřel pusu. V jeho očích bylo dojetí.

Alex: Tak pojďte. Scar, ty budeš mít pokoj s Kalis.

Scarlet: S tou Kalis? S tou ustrašenou holčičkou?

Alex: Už není ustrašená. Poznala Bellu a od té doby je jako Bella nebo ty. Vzpírá se. Ale nechávám ji být.

Bella: To je dobře. Jsem za ni ráda.

Alex: Ale už pojďte.

A tak jsme šli. Hodně lidí nás zdravili a házeli překvapené pohledy po Scar. Vždyť tam byla tři roky. Za velezradu. Ale Alex ji díky mě propustil. Přišli jsme před můj pokoj. Scarlet se už šla ubytovat vedle.

Alex: Můžu dál?

Překvapeně jsem zvedla obočí, ale nakonec jsem mi pokynula, ať vejde. Když jsme byli oba v pokoji, zavřela jsem.

Alex: Děkuji, že jsi šla.

Bella: Neděkuj. Dělala jsem to kvůli Scar. Ne kvůli tobě.

Alex: Já vím. Ale i tak ti děkuju.

To, co jsem řekla byla pravda. Ale moje podvědomí mi říkalo, že jsem chtěla jít s ním. Co se to se mnou děje? Bylo ticho... Trapné ticho. Sedla jsem si na postel a čekala, jestli odejde. Místo toho šel ke mně. Klekl si přede mě a zpříma se mi dával do očí. Nevím proč, ale dostala jsem hříšné myšlenky.

Alex: Vím, že mě chceš.

Bella: Nechci.

Alex: Prosím. Dovol mi tě alespoň políbit. Chci tě tak moc. Od první chvíle, kdy jsem tě viděl, ses mi líbila a já po tobě toužil. Jsi tak krásná a nedostupná. Prosím.

Zůstala jsem na něj hledět. Touží po MNĚ? Po takové nicce? Stále jsem se mu dívala do očí.

Alex: Proboha. Bello, jenom tvým pohledem mě pokoušíš.

Bella: Tak se tím veď.

Samo mi to vyklouzlo z pusy. Podíval se na mě překvapeně. Já na něj vystrašeně. On mě ale neustále uklidňoval svými smaragdy. A pak se na mě vášnivě vrhl. Líbal mě drsně, ale v našem polibku byla hlavně vášeň a touha. Jako by to takhle bylo správně. My dva. Spolu. Také jsem v polibku cítila i něco, co jsem dlouho necítila... Ani jsem si pořádně neuvědomila, co se děje, a už jsme byli jen ve spodním prádle. Neustále jsme se líbali. Bylo to úžasné. Ale pak jsem si uvědomila, co dělám a kdo je Alex. Můj úhlavní nepřítel. Vrah. Odstrčila jsem ho od sebe.

Bella: Ne! Dost! Běž!

Alex: Proč? Co se stalo?

Bella: Jsi můj úhlavní nepřítel a vrah. Mám tě nenávidět a ne tě líbat.

Alex: Tak nedělej to, co máš.

Bella: Ale já to tak chci. Běž!

Alex si sebral své věci a oblékl se. S ledovým, nicneříkajícím výrazem odešel. Rozbrečela jsem se. Tohle se nemělo stát. Schoulila jsem se u okna. Na nebi jasně zářil měsíc. Moje slzy mi smáčely obličej. Tolik to bolelo. To všechno... Nelidský jsem začala a proměnila se. Ale ne ve vlka. Ale v levharta. Rozbila jsem svým tělem okno a ladné seskočila dolů. Měla jsem jen malé odřeniny. A tak jsem začala utíkat. Pryč odsud. Proběhla jsem bariérou. V hlavě se mi ozývala věštba tety. Věř mu. Zůstaň s ním. Ochrání tě. Neopouštěj ho. Neublíží ti.

Tyto slova mě šlehaly do mozku. Moje tělo mě přestalo poslouchat. Spadla jsem do trávy a proměnila se zpět na člověka. Slzy mi neustále tekly. Nakonec jsem usnula...

Alex

Jakmile jsem odešel, rozplakala se. Slyšel jsem ji. Vešel jsem do svého pokoje. I mé slzy si našly cestu do mých očí. Nechtěl jsem jí ublížit. Náhle jsem zaslechl nelidský řev. Šel z jejího pokoje. Rychle jsem tam vtrhl. Okno bylo rozbité a pokoj prázdný. Viděl jsem jen záblesk bílošedé srsti mezi stromy. Utekla. Vyběhl jsem na chodbu a začal křičet.

Alex: POPLACH! BELLA UTEKLA!

Kolem mě se začali shromažďovat stráže.

Alex: Prohledejte les. Najděte ji!

Stráže se okamžitě rozeběhli ven. Ke mně přišla Kalis a Scar.

Kalis: Je divoká. Takhle ji nechytíš.

Alex: Díky. Uklidnila jsi mě.

Scar: Co se vlastně stalo?

Zmlkl jsem. Co jim mám říct?

Scar: Neříkej, že jsi se na ni vrhl...

Alex: No... Já...

Scar: TY JSI TAKOVÝ IMBECIL! TO NEMŮŽEŠ NIKDY POSLOUCHAT MÉ RADY? ONA PŘIŠLA O KLUKA!

Alex: Já vím, měl jsem počkat, ale já už to nevydržím. Navíc mi to dovolila.

Scar: Co????

Kalis: A dost! Musíme ji najít! Scar! Hledej stopy pomocí magie! Já ji zkusím zavolat! A ty, Alexi... Zůstaň tady.

A obě dvě se rozeběhly pryč. Zůstal jsem sám. Zase... Mé myšlenky se stočily k ní. V hlavě mi zněly poslední slova od její tety. Věštba... Ochraňuj ji. Pomož jí. Neopouštěj ji. Věř jí. Dej jí svou lásku. Buď s ní stůj co stůj. Buď pro ni kdokoliv. Potřebuje tě.

Sakra. K čertu se vším. Proměnil jsem se a rozeběhl se ven. Myšlenkami jsem zavolal Dona a Zaca. Nařídil jsem jim, ať ji vystopují. Don se okamžitě rozeběhl do keřů. Zanedlouho jsem slyšel jeho vytí. Dohonil jsem ho. Seděl u těla Belly. Mé Belly. Proměnil jsem se na člověka.

Alex: Hodnej kluk. Moc hodnej...

Don mě vděčně olízl. Bellu jsem vzal do náručí. Společně s ní jsem se rozešel zpět k sídlu. Podíval jsem se na oblohu. Jako kdybych ve hvězdách slyšel hlas její tety, který mi děkoval. Nechal jsem vystřelit na oblohu paprsek, který signalizoval, že už se mají vrátit, že jsem ji našel. Poté jsem se rozešel k sídlu...