Kapitola 38.

Bella

Když odešel, ucítila jsem se líp. Psychicky. Nemám ho nablízku. Není tu. Nemá mi kdo ublížit. Sledovala jsem strop. Zítra se to stane... Už zítra...

Ladiová

Na akademii bylo veselo. Ziriová hlásala, že nejvyšší pomalu umírá. My to prý vyhrajeme. Mám o Bellu strach. Něco špatného se určitě stane... A ten dopis... Ten dopis od její tety. Jako anděl jsem ho mohla přečíst. Navíc... Její teta mi ho dala. Jsem její strážce. V rámci možností. Věděla jsem, co jí čeká. I o tomhle jsem věděla. Jestli tohle překoná, nebude to to nejhorší, co ji čeká. Ta věštba pro všechny nejvyšší je katastrofální. Ziriová ke mně přišla.

Ziriová: An, proč se neraduješ? Bude mrtvá.

Ladiová: Mar, nemůžu se smát. Přeci jenom... Byla to má oblíbená žákyně. Snažila se. Byla hodná.

Ziriová: Klid... Byla prostě... Dobrá herečka.

A usmála se. Ale ďábelsky. A odešla. (Btw Ladiová se jménu Angela a Ziriová Marika)

Tohle je špatné. Bella se pomalu vytrácí a tady to vypadá bledě. Vsadím se, že jestli se Bella promění na vlka navždy a odejde, Alex se zabije a Ziriová zabere veškeré území a podmaní si přeměňovače s černou magií. Šla jsem do svého pokoje. Všechno jsem si přehrávala v hlavě. Všechny vzpomínky s Bellou. Celý její život. Sledovala jsem ji. Byla vždycky tak hodná a pozorná. A teď má zemřít? Ne... Já končím s přetvářkou. Musím odsud pryč. Jedna vzpomínka mi vlezla do hlavy. Bella byla šestiletá holčička.

Viděla mě. Měla jsem ji nepozorovaně hlídat. Bella ke mně přišla.

Bella: Kdopak jsi?

Ladiová: Já... Jsem Angela.

Bella: Hezké jméno.

Ladiová: A ty... Co jsi za zvíře?

Bella: Nic.

Ladiová: Jakože nic?

Bella: Nepotřebuju zvíře, abych byla silná. Mít zvíře v sobě je jen dar. Pak záleží, kdy ho vypustíš. Já ho vypustit nehodlám. Jsem spokojená. A jsem člověk.

A zazubila se na mě.

Tuhle vzpomínku jsem nechtěla zapomenout. Byla odvážná a chytrá už tehdy. A já se teď rozhodla být taky odvážná a tak chytrá. Sbalila jsem si věci, nasadila si kapuci a odešla jsem. Když jsem byla u lesa, nadechla jsem se a vstoupila jsem. Les byl krásně tichý. Každým krokem jsem se cítila lépe. Udělala jsem správnou věc. Konečně jsem měla dost odvahy na to, abych odtamtud zmizela. Když jsem přišla k sídlu, slyšela jsem rozhovor Matthewa a Scar.

Scar: Bojím se o ni. Připadá mi, že každou vteřinou se mi víc a víc ztrácí.

Matthew: Mě taky. Chudák Alex. Je mi ho strašně líto.

Scar: Mě taky. Koneckonců byl jako můj bratr. Nikdo se o mě nikdy nestaral, ale on ano. Nikdo mi nedal domov, ale on mi ho poskytl. Nikdy mu to nezapomenu. Musíme zkusit Bellu přemluvit, aby otevřela svoje srdce a tím se zachránila.

Matthew: Nemyslím si, že to udělá. Tvrdí, a nejspíš tvrdit nepřestane, že žádné city neskrývá.

To už jsem ale do rozhovoru vstoupila j��.

Ladiová: Ahoj Matthew, Scar.

Scar: Paní učitelko. Co tady děláte?

Ladiová: Rozhodla jsem se udělat správnou věc. Konečně. Po všech těch letech co Jsem učila na akademii, jsem si uvědomila, že tam nepatřím. Všichni tam jsou strašně namyšlení a nepřemýšlí realisticky a k tomu všemu ještě následují slepě někoho, o kom nic neví.

Scar: Páni. Tak dobře. Jste vítána.

Ladiová: Děkuji. Půjdu se podívat na Bellu.

Na to pouze kývli a já mohla jít. Šla jsem přímo do pokoje Belly. Ležela v posteli a nic nedělala.

Ladiová: Ahoj Bello.

Bella: Paní učitelko! Co vy tady???

Ladiová: Odešla jsem z akademie. Moje místo je po tvém boku. Víš, něco by jsi měla vědět.

Bella: A co?

Ladiová: Jsem anděl. Jsem tvůj anděl. Tvůj strážce. Chápeš?

Bella: C... Co???

Ladiová: Strávila jsem s tebou celé tvé dětství. Chránila jsem tě.

Bella

Do mého pokoje vešla Ladiová... Počkat, co???

Ladiová: Ahoj Bello.

Bella: Paní učitelko! Co vy tady???

Ladiová: Odešla jsem z akademie. Moje místo je po tvém boku. Víš, něco by jsi měla vědět.

Bella: A co?

Ladiová: Jsem anděl. Jsem tvůj anděl. Tvůj strážce. Chápeš?

Bella: C... Co???

Ladiová: Strávila jsem s tebou celé tvé dětství. Chránila jsem tě.

Moje pusa zůstala otevřená. Jak jako? Ona mě chránila? Proč??? Kdy??? Jakože to nevím???

Ladiová: Vím, že máš mnoho otázek, ale teď se spíše podívám na tvůj stav. Chci vědět, jak jsi na tom.

Bella: Špatně. Alex mě sem donesl. Dotýkal se mě. Nenávidím ho.... Já...

Ladiová: Bello, opravdu ho nenávidíš?

Pozvedla jsem obočí. Jak to myslí?

Bella: Obávám se, že nechápu.

Ladiová: Tys ho vždy měla ráda.

Bella: Změnilo se to.

Ladiová: Ne... Kouzlo tě změnilo. Ty se musíš změnit zpět. Jen ty sama. Nikdo jiný ti pomoct nemůže. Ani já a ani tvý přátelé. Ty sama. Čas se řítí kupředu. Máš málo času. Bídně málo. Popřemýšlej o tom.

A odešla. Opravdu jsem začala přemýšlet. Je možné, že k Alexovi stále něco cítím? Ne... Nebo jo??? Nejsem si jistá. Je... Hezký, ale je to vrah, lhář, kretén... Nevím, proč bych k němu měla něco cítit. Jediné, co k němu chci cítit je nenávist. Jen nenávist.... Tak proč se cítím naráz.. jinak? Můj pokoj ozářilo zlatavé světlo. Podívala jsem se, kdo to je. Byla to Stella. Usmála jsem se. Chyběla mi. Už jí nic nemám za zlé.

Bella: Stello! Chyběla jsi mi...

Stelle tekly slzy.

Stella: Proč??? Proč si bereš život? Proč si bereš vše dobré? Nic ti nezůstane! Už to nebudeš ty!!! Tak proč???

Bella: Já... Já to tak chci.

Stella: Chceš? Chceš být vlk navěky? Už nikdy nechodit po dvou, nikdy si nic nepřečíst a jen lovit a jíst? Chceš všechny opravdu opustit? Chceš zapomenout?

Zamyslela jsem se... Chci to?

Bella: Já...

Stella: Nezbývá ti moc času. Rozmysli se. Pak konej.

A zmizela. Teprve teď jsem dostala strach. Zapomenu. Nebudu člověk. Budu jen lovit. Uhánět zvířata k smrti. Nikdy nebudu mít rodinu. Nezabráním Ziriové ve válce. To nemůžu přece dopustit. Co jen jsem to uzamkla??? City??? Já je ale nechci pustit... Bojím se jich. Jsou moc... Divné a nebezpečné... Ach Stello... Proč já???