17 17

Hned po otcově prohlášení se všichni znovu rozpovídali. Přesto to vypadalo, že otec už společnost nechce, proto nechal ostatní členy Rady, aby všechny zase odvedli. Poté se přesunul ke mně, ale já na něj vůbec nereagovala, byla jsem paralyzovaná šokem. Proto mě otec vzal za ruku a postavil mě na nohy. Nechal ostatní členy Rady, aby odvedli anděly a mě, spolu s Darelem, vedl k oltáři s obrovskými bílými křídly.

Když si otec všimnul, že můj pohled směřuje na obrovská křídla, jenom se zasmál a poté dodal: „Můžeš být ráda, že jsme ti je taky neušmikli." Hned poté jsem se na něj zděšeně podívala. Nedokázala jsem si představit, jak dlouho už všechny anděly z nebi sužuje takto zkažená Rada. Nechtěla jsem se na otce zbytečně dívat, proto jsem se znovu zadívala na křídla. Byla jsem zde hodně často, přesto jsem si teď všimla něčeho, co jsem tady nikdy neviděla. Z boku oltáře byla malá dvířka. Nevěděla jsem, k čemu slouží, ale právě teď jsme k nim mířili.

Otec odešel ke dvířkům, ale já jsem zůstala stát s Darelem kousek dál, abych neviděla, co s nimi dělá. Po chvíli se mu podařilo dvířka otevřít. Vypadalo to, že vevnitř je něco jako tabulka s čísly nebo nějaký zvláštní kód, protože to vypadalo, že něco mačká a čas od času se zdálo, že něco zapomněl a snaží si vzpomenout. Začínala jsem z toho všeho utajování a věznění být unavená, když se otec vítězně usmál. Vypadalo to, že to konečně začalo fungovat, jak chtěl. Cítila jsem, jak se nebe jednou krátce zatřáslo, a kousek od oltáře se vysunula nějaká plošina. Nechápavě jsem se podívala na otce a potom na Darela. Otec na tváři neměl žádnou emoci, ovšem Darel vypadal stejně zmateně jako já.

Nevypadalo to, že by se otec měl do vysvětlování a místo toho pomalu došel k nám. „Vyndej křídla, Aranis." poručil mi, když došel dostatečně blízko, aby nemusel křičet. Nechtěla jsem ho poslechnout, nevěděla jsem, co by mi mohl udělat, proto jsem pouze zavrtěla hlavou na znak nesouhlasu. Otec si povzdechl a poručil Darelovi, aby mě pevně chytil. I když stále trochu zmateně, Darel poslechl. Mezitím se otec dostal za mě a chvíli mi prohmatával záda. Najednou jsem cítila, jak zmáčknul nějaký bod na mých zádech. V momentě, kdy to udělal, se mým tělem rozlila strašná bolest a cítila jsem, jak se mi sami od sebe vysouvají křídla. Bolest odezněla rychle, přesto jsem se stále nemohla bránit, protože mě Darel pevně držel. Mezitím otec odněkud vyndal provaz, kterým mi zavázal křídla k sobě. Chtěla jsem nějak pohnout svými křídly, ale i když jsem cítila co se s nimi děje, nemohla jsem s nimi pohnout. Nikdy by mě nenapadlo, že andělé mají na zádech bod, který může násilně vytáhnout křídla a na chvíli je paralyzovat.

Když jsem si byla jistá, že už s nimi můžu pohnout, otec zrovna dokončoval svoji práci. Měla jsem křídla pevně svázaná k sobě. Mohla jsem s nimi od sebe mírně pohnout, ale i kdybych se sebevíc snažila, provaz se mi nepodaří přetrhnout. Mezitím, co jsem zjišťovala pevnost provazu, otec znovu přešel ke mně a vzal jeho konec, který jsem měla stále uvázaný kolem mých rukou. Poté přikázal Darelovi, aby mě pustil a spolu mě vedli k plošině, která se tu objevila. Nešetrně mě na ni hodili a poté bez dalšího pohledu či slova odešli. Chvíli se nic nedělo, proto jsem chtěla využít svojí šanci a odejít z plošiny. Zrovna v momentě, kdy jsem se k tomu chystala, plošina se pohnula směrem dolu.

Nejdříve to bylo klidné klesání, které se začalo postupně zrychlovat. Chtěla jsem se něčeho chytnout, abych nespadla, ale byla to pouze kulatá plošina bez zábradlí nebo nějakého jištění. Proto jsem se přesunula zpátky doprostřed plošiny a vyčkávala, co se bude dít dál. K mému neštěstí jsem nemusela čekat dlouho. Plošina se začala různě klepat a vydávat zvuky, u kterých jsem si byla jistá, že neznamenají nic dobrého. A potom zmizela. Plošina zmizela a já začala padat bez jakékoli možnosti na záchranu.

Země pode mnou se stále rychleji přibližovala. V panice jsem se snažila odstranit provazy, které věznili moje křídla a ruce. Proklínala jsem sama sebe, že jsem si naivně myslela, že mě ta plošina v klidu přiveze až na Zemi. Moje ruce se třásly, s narůstající panikou jsem nebyla schopná rozvázat provazy ani na rukou. Země se stále přibližovala a já začínala rozeznávat různé detaily. Viděla jsem spoustu stromů, o kousek dál se linula klidná řeka a opodál stálo malé městečko. Tato, normálně uklidňující scenérie, mě právě vystresovala ještě více. Věděla jsem, že pokud s těmi provazy hned něco neudělám, pravděpodobně zemřu.

Abych rozvázala provazy na rukou, pokusila jsem se použít i zuby, ale ničemu to nepomohlo. Spíše jsem měla pocit, že jsem je ještě více utáhla. Ruce jsem měla od provazu rozedřené, jak jsem se snažila jakýmkoli způsobem provaz sundat. Moc jsem si toho však nevšímala. Jediné, co mě právě zajímalo, bylo co nejdříve se osvobodit a stále více se přibližující Země.

Odevzdaně jsem se podívala na přibližující Zemi. Byla jsem schopná vidět koruny stromu, které mi byly stále blíž. O provazy, které mi bránili v pokusu o záchranu, jsem se už nezajímala. Začala jsem se pomalu uklidňovat. Byla pouze jedna věc, která mě mrzela. A to, že jsem konečně dostala šanci žít život v míru, který by se mi na Zemi určitě naskytl, ale já umřu těsně u cíle.

Malé městečko se mi už ztratilo z dohledu. Pode mnou byl pouze hustý les. Věděla jsem, že každou chvilku ucítím větvičky stromů bičovat mé tělo. A opravdu to netrvalo dlouho. Hned v následující chvíli jsem ucítila silný náraz, jak mé tělo narazilo do hradby z větví. Ucítila jsem bolest na celém svém těle. Ale z nějakého důvodu byla tahle bolest uklidňující. Byla jsem naprosto uvolněná a všemu se poddávala. Propadala jsem se vrstvami větví. Mohla jsem vidět přibližující se zemi. Chtěla bych pocítit, alespoň jednou, jakou má teplotu, jak je příjemná a další věci, které jsem v nebi nemohla zjistit.

Ani tohle mi nebylo dopřáno. Upadla jsem do bezvědomí těsně nad zemí, když mě jedna obzvlášť silná větev praštila do hlavy.