11 11

Probudila mě lehká facka. Okamžitě jsem vzhlédla, abych viděla, kdo mě budí. Byl to ten muž, který se mnou byl první den sám v místnosti. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stále jsem byla přivázaná na té tvrdé věci. Když jsem se na ni soustředila, zjistila jsem, že je to normální dřevěná židle. Také jsem si všimla, že v místnosti jsou zase všichni členové Rady. Hned, co jsem se rozhlédla a alespoň trochu se probudila, musela jsem si vynadat. Nemohla jsem uvěřit, že jsem usnula. Měla jsem vymýšlet plán na svůj útěk a ochranu Miriho a místo toho jsem usnula. I když musím přiznat, že jsem teď nebyla schopná myslet. Nevím jak je to dlouho od doby, kdy jsem jedla nebo něco pila. Také být celou noc přivázaná k tvrdé židli nebylo nic pohodlného. Bolelo mě celé tělo z nepohodlné pozice a moje křídlo se teď skoro neléčilo. Alespoň mi to tak připadalo.

„...Rozumíš?" ozvalo se od otce, který stál přede mnou. Až teď mi došlo, že něco říkal. Nechápavě jsem se na něho podívala. Když si všiml, že jsem trochu zmatená a nevypadám jako bych chtěla odpovědět, nejspíš mu došlo, že jsem neposlouchala. „Tak já se ti tady snažím zlepšit podmínky a ty mě neposloucháš?" zasmál se. Nebyl to veselý smích, ale škodolibý jako by si užíval, že mě vidí připoutanou k židli. „Říkal jsem, že teď dostaneš najíst a potom se tě zeptáme na pár otázek, když budeš hodná a na všechno hezky odpovídat, brzy tě pustíme, ano?" říkal to pomalu, jakoby si myslel, že bych mu nerozuměla, kdyby mluvil normálně. Jenom jsem přikývla a už vymýšlela, co bych odpověděla na všemožné otázky, které se týkaly Miriho. Tentokrát se mi podaří odpovídat, abych o něm nic důležitého neřekla.

Sice jsem jídlo dostala, ale bylo skoro nepoživatelné. Nemělo skoro žádnou chuť a mělo strašně zvláštní konzistenci. Se sebezapřením jsem snědla všechno. Právě teď potřebuji co nejvíc energie, abych byla co nejdéle vzhůru a mohla vymýšlet plán na útěk.

Když jsem dojedla znovu mi přivázali ruce a začali se mě vyptávat na různé otázky. U většiny jsem mohla být upřímná, protože jsem na ně odpovědi nevěděla, i když to nevypadalo, že by mi věřili. Nevím, jak dlouhá doba uběhla, ale ptali se mě pořád na ty samé otázky, na které jsem stejně nevěděla odpovědi. Bylo jim jedno, kolikrát jsem řekla, že o ničem nevím nebo kolikrát jsem prosila. Zajímali je jenom odpovědi. Bez ohledu na to, jak je získají. I když mi celou dobu nadávali a dali pár facek, stejně jsem jim nemohla odpovědět na něco, o čem jsem nic nevěděla. I kdybych to věděla, stejně bych jim to neřekla. Po neuvěřitelně dlouhé době si nejspíš uvědomili, že vážně nic nevím a odešli. Ale už jsem je moc nevnímala. Nevím, jak dlouho u mě byli, ale byla jsem strašně unavená. Neslyšela jsem ani zabouchnutí dveří, když odcházeli, a už jsem spala.

Znovu jsem se probudila při strašném hluku. Okamžitě jsem sebou a trhnula tak, že jsem si provazy na rukou a nohou zařízla víc do kůže. Sykla jsem bolestí. Počkala jsem, až všichni dojdou ke mně, abych se mohla podívat, co s sebou vzali, chtěla jsem vědět, co způsobilo takový hluk. Když přijeli blíž, mohla jsem rozpoznat, že vezou plechový vozík a na něm mají spoustu zvláštních věcí. Nebo spíš byly zvláštní v této situaci. Byly na něm například kleště, nože, nůžky, provazy a spoustu dalších věcí. Nenapadalo mě, co by s nimi tady chtěli dělat.

Hned jak všichni přešli ke mně, jeden archanděl rozdělal oheň v nedalekém krbu a všichni ostatní začali mezi sebou diskutovat. Z jejich rozhovoru mi začalo docházet, co s těmi věcmi chtějí dělat. Rozhlédla jsem se po všech, kteří tu byli. Všichni členové Rady. Nikdo nechyběl. Když jsem se zaměřila na jejich výrazy, vypadali všichni naprosto v pořádku, jakoby se mě právě nechystali mučit. Ale výrazy ostatních andělů mě nezajímaly. Chtěla jsem vědět, jak se tváří otec a Darel. Otec vypadal naprosto lhostejně skoro až potěšeně, oproti tomu Darel byl bledý jako stěna a vypadalo to, že se každou chvíli složí. Darelův výraz mi náladu trochu zlepšil. Možná mi nakonec nechce ublížit a teď toho lituje. Určitě přemluví otce, aby mě pustil. Mýlila jsem se. Jenom se celou dobu koukal na zem a nejevil o mě větší zájem.

„Dobře, tak se do toho dáme. Aranis. Doufám, že vydržíš víc, než tvá matka." řekl otec se zvráceným úsměvem a tónem hlasu, jakoby chtěl oznámit nějakou radostnou událost. V tu chvíli jsem se zděsila. Ne proto, že bych myslela na to, co mě čeká. Ale už jsem věděla naprosto přesně, co se stalo s mou matkou. Nemůžu uvěřit, že ji otec vlastnoručně umučil. A kvůli čemu? Taky na ní svedli něco, co neudělala? Bylo mi ze zástupců mužského rodu v mé rodině špatně.

Archanděl, který stál nejblíž vozíku, se rozhodoval, co použijí jako první. Mezitím otec přešel blíž ke mně a zeptal se znovu na jednu z těch předešlých otázek o démonovi. Moje odpověď se neměnila. Nic jsem nevěděla. Otec si jenom povzdechl, ale přesto nevypadal smutně, spíše naopak. Někdo ke mně přišel zezadu a znovu mi zavázal oči. Začala jsem být strašně nervózní. Teď jsem mohla jenom odhadovat, co se bude dít. Slyšela jsem rachocení železa, ale bylo moc daleko ode mě, takže jsem to moc neřešila a snažila se připravit na to, co by mohlo přijít teď. Bude to nejspíš pořezání nebo něco takového. Hlavně sebou nesmím moc cukat, abych si nezpůsobila ještě větší zranění.

Zrovna, když jsem slyšela někoho blízko sebe, zatnula jsem svoje svaly a připravila se na bolest. To co přišlo, bylo to nejhorší, co mi mohli udělat. Až teď mi došlo, že jsem ten kovový zvuk neměla ignorovat. Dokonce jsem začala plně chápat, proč rozdělali oheň. Na mém křídle, kousek od mé starší rány, přistálo rozžhavené železo. Zaječela jsem. Nečekala jsem, že budou ubližovat i mým křídlům. Byla jsem moc naivní. Hned jak jsem zaječela, slyšela jsem smích a následné ospravedlnění: „Musím s tou ránou něco udělat, jinak se ti zanítí a ty nám umřeš na infekci. To by bylo velmi nemilé." po této poznámce se všichni zasmáli. Nechápala jsem co je na tom tak směšného. Mají být archandělé. Chovají se hůř, než-li démoni.

Chtěla jsem upadnout do bezvědomí a ignorovat, co si se mnou dělají. Ale vždy, když jsem si myslela, že už se mohu alespoň na chvíli osvobodit od té bolesti, vždy mě přestali mučit a ptali se mě na nějaké otázky nebo mi dávali jednoduché příklady, abych neupadla do bezvědomí. Střídali se v tom, kdo na mě bude mluvit. Začala jsem je rozdělovat podle hlasu a podle toho, jak se mnou komunikují. Už se mě neptali na otázky o Mirim nebo něco o démonovi. Právě teď mě chtěli jenom mučit pro svoje potěšení.

Ani nevím, co všechno se mnou dělali. Pamatuji si pouze útržky. Vždy začátek mučení. Někdy mi něco vypálili na křídla nebo na kůži. Řezali do mě, občas nechali nějaké zvíře, které nemám tušení, kde vzali, aby mě trochu pokousalo. Ale nikdy mi neudělali nic vážného. Chtěli si mě nechat dlouho. Až moc dlouho. Vždy mi všechny rány vyčistili, obvázali, zastavili krvácení. Vždy mi ublížili pouze tak, aby to moje tělo vydrželo. Nosili mi pořád to samé hnusné jídlo, ale já ho přestala jíst. V mém stavu už neexistovala žádná šance na útěk. Měla jsem utéct hned na začátku. Ale nedovolili mi to ani vzdát. Vždy mě násilně nakrmili. Šátek jsem měla celou dobu na očích. Neměla jsem možnost zkoumat svoje okolí. Jediné co jsem vnímala byla bolest a tma. Nikdy mi ho nesundali. Nevěděla jsem, kdo mě mučí nebo kdo mě krmí. Neměla jsem představu o tom, zda je v místnosti vždy přítomno všech dvanáct členů Rady nebo ne. Přesto jsem si byla jistá, že otec tam vždy byl. Slyšela jsem jeho smích a poznámky.

Nevěděla jsem, kolik času uplynulo. Nevěděla jsem, jak dlouho je to od doby, kdy jsem viděla Miriho, Amitiela nebo i obyčejného anděla na ulici. Všichni mi chyběli. Nedokázala jsem si už vybavit žádnou známou tvář. Vždy jsem velmi často chodila na procházky, alespoň od vidění jsem znala všechny anděly. Zajímalo by mě, jestli si stále myslí, že jsem nemocná. Možná otec už řekl, že jsem na svoji nemoc umřela. Právě teď je to to jediné, co si přeji. Začínala jsem nesnášet svoji rychlost léčení. Řezy nožem byly vždy právě tak hluboké, aby pořádně bolely, ale pořád tak mělké, aby se mi přes noc zahojili. Cítila jsem nenávist na sebe za svoji neschopnost, ale nejvíc ze všeho jsem nesnášela Radu. Ta jejich zvrácená touha někomu ubližovat byla určitě horší, než u démonů. Nebyl důvod nesnášet všechny anděly. Bude stačit zabít jenom Radu. Všechno se potom vrátí do pořádku. Jsem si jistá.