7 7

Zrovna jsem si česala vlasy hřebenem, když jsem uslyšela dopadání kamínků na moje okno. Položila jsem hřeben na nedaleký stolek. Z nějakého důvodu chybělo hřebenu pár zubů, i když jsem si nemohla vzpomenout proč, měla jsem pocit, že za to můžu já. Měla jsem jistou radost z toho, že jsem si na něco vzpomněla. Byla tu alespoň malá šance, že bych si mohla vzpomenout na všechno. S těmito myšlenkami jsem zamířila k oknu, abych mohla pustit Miriho dovnitř.

„Před tím, než něco řekneš, nech mě dovnitř vlézt oknem a potom ti všechno vysvětlím." začal Miri, jen co mě uviděl. Musela jsem se tomu zasmát. Před tím, než přišel, jsem přemýšlela, že bych předstírala, že jsem znovu na všechno zapomněla, ale nakonec jsem se rozhodla, že si to nezaslouží. Za poslední dny toho pro mě hodně udělal a já mu nechtěla přidělávat další starosti. Myslím, že jsem ho už brala i jako svého kamaráda. „Neboj, na nic jsem nezapomněla. Ale není slušné lézt dívce do pokoje oknem, bez jakéhokoli vysvětlení." řekla jsem naprosto vážně. Čekala jsem na Miriho reakci, která se za chvilku dostavila. Začal se červenat a vypadalo to, že neví, jak má reagovat.

Na tváři se mi objevil vítězný úšklebek a potichu jsem se zasmála. Skoro jsem zapomněla, že nesmíme být moc hlasití, aby nás Darel neslyšel. Poodstoupila jsem od okna, aby mohl Miri vlézt do mého pokoje. Pořád působil trochu nejistě, ale už vypadal schopný normálně reagovat.

Znovu jsem ho posadila na mojí postel a přisedla si k němu. Miri se mě poptal na pár věcí, aby se ujistil, že jsem opravdu na nic nezapomněla. Když si byl jistý, že je vše v pořádku, na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho. „Taky si myslíš, že ti tu paměť mohl vymazat Darel?" zeptal se mě a při tom zkoumal moji reakci. Trochu jsem sebou trhla. „J-jasně, že ne. Darel by nikdy nic takového nedokázal." věděla jsem, že mi tohle neuvěří. Zakoktala jsem se a nezněla jsem moc přesvědčivě. Proto jsem se provinile podívala na zem.

I když jsem se na Miriho nejdřív nechtěla podívat, nakonec k němu můj pohled zamířil, protože dlouho nic neříkal. Když si všimnul, že jsem se na něj konečně podívala, jen se pousmál a pokusil se mě uklidnit: „Nejspíš máš pravdu. Zatím ani nevíme, jak se někomu podařilo vymazat ti paměť. Vlastně nevíme, jestli to vůbec někdo udělal nebo je to jenom následek nějakého zranění." pokrčil rameny a pokračoval: „Myslím, že nejdřív bude nejlepší zjistit, jak se to stalo. Na to abychom někoho obviňovali je pořád ještě brzo." Ukončil svoji řeč a lehl si na mojí postel. Ublíženě jsem se na něj podívala, ale moje reakce ho jenom pobavila. Což mě naštvalo ještě více. Slezla jsem z postele a pokusila se, ho za ruku stáhnout z postele. Bohužel jsem byla moc slabá a s Mirim jsem vůbec nehnula. Místo toho mi jeho ruka vyklouzla z mého sevření a já začala padat dozadu. Spadla jsem na podlahu a to způsobilo dunivou ránu.

S Mirim jsme se na sebe zděšeně podívali. Došlo nám, že tohle musel Darel slyšet. Proto se Miri okamžitě zvedl a vyskočil z okna. Já zůstala ještě chvíli na zemi, ale když Darel pořád nešel, zvedla jsem se a šla se podívat po domě. Potichu jsem pootevřela dveře a opatrně vykoukla na chodbu. V mém zorném poli se nikdo nevyskytoval, proto jsem otevřela dveře úplně a vydala se na prohlídku celého domu. Letmo jsem prošla celý dům, ale nikoho jsem nenašla. Mělo mi dojít, že mě Darel nebude hlídat pořád, ale nenapadlo by mě, že to vzdá tak brzo. Když jsem si byla jistá, že v domě nikdo není, vydala jsem se zpátky do pokoje, abych zkontrolovala, jak je na tom Miri.

Ve svém pokoji jsem došla k oknu a nenápadně z něj vykoukla. Miri se opět skrýval ve křoví, které obýval i včera. Jenže protože ho Miri navštěvoval tak často, už nemělo svůj původní tvar, tak se v něm nedokázal schovat stejně jako předtím. Naznačila jsem mu, že nic nehrozí a může se vrátit. Z křoví vylezl velmi nešetrně, takže ho poničil ještě více, než bylo. Nevypadlo to, že by si toho všiml a zase vlezl do mého pokoje. „K tomu křoví jsi mohl být trochu ohleduplnější. Teď už se do něho neschováš a vypadá to strašně nápadně." vyčetla jsem mu hned, co stanul vedle mě. Miri také vykoukl z okna a zhodnotil stav křoví. Přesto to nevypadalo, že ho to nějak moc trápilo. „Až budu odcházet, tak ho poupravím, neměla by ses tak stresovat." zkusil mě uklidnit a nervózně se podíval ke dveřím. „Každopádně, jak to dopadlo?" zeptal se se stoupou strachu v hlase. „Nikdo není doma." řekla jsem s nezúčastněně. „A myslím, že to listí ve vlasech bys měl nosit už pořád, abys ho už nemusel vybírat. Určitě to musí být otravný."

Miri nejdřív nevěděl, jak zareagovat, ale potom se vzpamatoval a hned mi musel vynadat. Netušila jsem, že mu tak moc vadí skákat z okna...„Nevěděla jsem, že tu nikdo není. Ale myslím, že ti to lezení z okna a do okna vážně pomáhá. Když sportuješ, tak se zbavuješ spousty stresu. Jsem si jistá, že teď potřebuješ hodně sportovat, že?" řekla jsem s naprosto nevinným výrazem. Mělo mi být jasné, že si to Miri nenechá líbit. Bez jediného slova se odebral do mé postele. Rozvalil se mi po ní a nějaké listí mu při tom vypadlo z vlasů. Chvíli jsem se na něj šokovaně dívala, ale potom jsem rezignovaně došla za ním. Po mé minulé zkušenosti jsem ho ani nezkoušela zvedat a lehla si rovnou za ním.

Chvíli jsme vedle sebe tiše leželi, když mi to ticho začalo vadit. „Je v pořádku, když jsi tady se mnou? Nečeká na tebe někdo doma nebo něco takového?" řekla jsem věc, nad kterou jsem musela přemýšlet hned po tom, co Miri včera odešel. „Nikoho nemám, můžeš být v klidu. Navíc trávit s tebou čas není tak nudné, jak jsem si myslel." Jen co uviděl můj výraz, rozesmál se. „Zato s tebou je vždycky strašná nuda. Měl bys s tím něco udělat." řekla jsem ledabyle. „Takže ty už nechceš, abych sem chodil?" zeptal se. Snažil se skrývat svoje emoce, přesto z jeho hlasu byl cítit smutek. Trochu jsem se zasmála, protože jsem si myslela, že si ze mě dělá srandu. To, že se mílím jsem zjistila, až když jsem ucítila, jak se postel prohnula, když se Miri zvedal k odchodu.

Okamžitě jsem se vymrštila do sedu a chytila odcházejícího Miriho za ruku. „Jenom jsem si dělala srandu. Jsem ti strašně vděčná, že se mnou trávíš svůj čas." Když jsem si uvědomila, že držím jeho ruku, okamžitě jsem ho pustila a pokračovala: „Ale pokud chceš už odejít, samozřejmě, že ti v tom bránit nebudu." Podívala jsem se na něj a čekala na jeho reakci. Miri zůstal stát na místě a nejspíš chvíli přemýšlel o tom, co by měl teď udělat.

Po chvíli se na mě podíval a objal mě. Byla jsem překvapená, ale objetí jsem mu opětovala. „Mohl bych tady chvíli zůstat?" zeptal se, mezitím, co mě stále objímal. Musela jsem se nad tím chvíli zamyslet, ale nakonec jsem nenašla důvod, proč by nemohl. „Můžeš, ale nejdřív prosím uprav to křoví. Nechci, aby si Darel nebo otec něčeho všimli." Mírně jsem ho od sebe odstrčila a sledovala ho až k oknu, odkud seskočil na zem. Šla jsem se za ním podívat. Stoupla jsem si k oknu a potichu ho sledovala, jak soustředěně rovná lístky a větvičky keře, který mu již několikrát poskytl svůj úkryt.

Až byl Miri se svou prací spokojený, vrátil se zpátky ke mně do pokoje. Lehli jsme si zpátky do postele a chvíli si ještě povídali o všem možném. I když ho moc dlouho neznám, jsem ráda za jeho přítomnost a užívám si každou chvilku s ním. Zajímalo by mě, jestli tohle znamená mít kamaráda. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se ztratila ve svých myšlenkách. Proto jsem si až později uvědomila, že Miri už nějakou dobu nepromluvil. Podívala jsem se na něj a viděla, jak spokojeně spí. Jen jsem se nad ním pousmála a vstala z postele.

Chvíli jsem hledala ve svých věcech, až jsem našla klíč od svého pokoje. Dveře od svého pokoje jsem zamknula a klíč nechala v zámku. Věděla jsem, že by Darel neměl problém dveře vyrazit, ale alespoň by nás ten hluk vzbudil. Ze skříně jsem vyndala další pokrývku a přikryla Miriho, protože na té, která byla na posteli, ležel. Nejdřív jsem přemýšlela, zda bych neměla jít spát někam jinam. Když jsem se rozhlédla po pokoji, jediné místa na spaní byli podlaha a židle. Proto jsem se rozhodla vlézt si zpátky do postele. Pokud to bude Mirimu vadit, tak bude mít smůlu, protože tady neměl usnout.