5 5

Když jsem se ráno probudila, bolest hlavy se znatelně zmírnila. Proto jsem vstala s úmyslem jít ven na vzduch. Poté mi došlo, že mám být vlastně nemocná. Netušila jsem, co budu celý den dělat. Vždy jsem svoje dny trávila venku. Chvíli jsem ležela v posteli a přemítala, nad vším, co se poslední dobou stalo, ale protože to k ničemu nevedlo a byla jsem jenom více zmstená, rozhodla jsem se nejdřív porozhlédnout po domě, zda tu někdo je.

Opatrně jsem vyšla ze dveří a prošla celý dům, kromě bratrova pokoje a otcovy ložnice. Nikoho jsem doma nenašla, proto jsem zalezla zpátky do svého pokoje. Sedla jsem si do postele a s tupým výrazem zírala do zdi. Nikdy jsem neměla nějaké speciální koníčky. Většinou mě zaměstnával Darel nebo jsem se jenom toulala po venku. Ale když nemůžu ven a Darel se mi vyhýbá, nebyl tu nikdo, kdo by mě rozptyloval.

S povzdechem jsem vstala z postele. Jen sezením toho moc nevymyslím. Nejdřív jsem se rozhodla prohlédnout si svoje levé křídlo, a potom...se uvidí. Vytáhla jsem svoje křídla a začala si je prohlížet. Po chvíli mi začalo být nepříjemné se pořád tak nepřirozeně otáčet, abych viděla na svoje křídla, proto jsem se zvedla a šla jsem do chodby k zrcadlu. Chvíli jsem si prohlížela svoje křídla, jenže po chvíli mi to začalo být nepříjemné, protože jsem měla pocit, že by se otec mohl každou chvíli vrátit a zahlédnout mě.

Nerozhodně jsem stála před zrcadlem, když mě napadlo řešení. Vrátila jsem se do svého pokoje a otevřela dveře dokořán. Obhlédla jsem zrcadlo, zda není za něco přidělané, a když jsem se ujistila, že s sebou nevezmu i kousek podlahy, vzala jsem zrcadlo a chystala jsem se ho přenést do svého pokoje. Jenže mi nedošlo, že to zrcadlo by mohlo být těžké. Sice jsem ho nadzvedla, ale málem jsem ho na sebe převrhla, když jsem najednou nesla větší váhu, než jsem čekala. Zrcadlo jsem rychle opřela o nejbližší ze��. Sklo v rámu zarachotilo a skoro vypadlo ven, ale nic závažnějšího se nestalo. Kromě toho, že nadělalo dost hluku.

Z Darelova pokoje se ozval hluk a najednou stál ve dveřích. Chvíli jsme se na sebe překvapeně dívali. On stál ve dveřích stále rozespalý s jeho krátkými, bílými vlasy trčícími do všech stran. Já připláclá k zrcadlu, které právě stálo dost nakřivo a opíralo se o zeď. „Co tady provádíš?" zeptal se Darel ještě ospalým hlasem. „Eh...já...no...unáším zrcadlo." hned co jsem to dořekla, jsem si uvědomila, co jsem řekla. Začala jsem se červenat. Nečekala jsem, že doma někdo bude. A i kdyby, chtěla jsem, abych byla co nejméně nápadná. Darel se na mě nechápavě podíval a chvíli přemýšlel o tom, co jsem řekla, jak mu jeho ospalá mysl bránila v jasném myšlení. „Ehm...No to je jedno..." postavila jsem zrcadlo, tak aby v nejbližší době nespadlo a zamířila zpátky do svého pokoje. „Počkej...chceš ho přenést do tvého pokoje, ne? Pomůžu ti. Ale pak zůstaneš zticha a necháš mě spát, jasný?" hned jsem začala přikyvovat a šla zpátky k zrcadlu. Myslela jsem, že bych mu pomohla, ale on mě odehnal a zrcadlo vzal sám.

Postavil ho na místo, kde kdysi byla harfa. Měla jsem pocit, že se v jeho očích mihl pocit viny a trochu smutku. Ale byla to jenom chvilka. Určitě se mi to jenom zdálo. Hned potom zase odešel bez jediného slova. Jenom jsem si povzdechla a zrcadlo ještě o kousek posunula, aby bylo správně nasměrované. Trochu jsem od něho poodešla a z dálky zhodnotila, jak tam to zrcadlo pasuje. Pokoj už se nezdál tak prázdný. Zrcadlo sice nezaplnilo místo po harfě, ale už to tu nevypadalo tak smutně. Myslím, že to bude muset zatím stačit.

Znovu jsem vytáhla svoje křídla a pořádně si svoje levé prohlédla v zrcadle. Pořád tam byl vidět škrábanec, ale to bylo všechno. Krásně se to zacelilo. Dokonce jsem mohla vidět malá peříčka, která za��ala růst kolem rány. Rozhodně jsem byla nadšená, zatím to vypadá tak, že jizva bude tak malá, že nepůjde na první pohled vidět.

Mezitím, co jsem se kochala svými křídly, uslyšela jsem hlasité klepání na venkovní dveře. Byla jsem překvapená. Za dobu, co tu bydlíme, nás ještě nikdo nepřišel navštívit. Pokud někdo něco potřeboval, domluvil si schůzku s otcem. Hned jsem schovala svoje křídla a šla ke dveřím. Jenže ve stejném momentě vyšel i Darel ze svého pokoje. Jen se na mě podíval a zahnal mě zpátky do pokoje: „Máš být nemocná. Neměla bys tady takhle běhat." a sám odešel otevřít. Jenže moje zvědavost byla moc velká, proto jsem se přesunula k oknu, odkud mohu vidět na venkovní dveře. Nenápadně jsem otevřela okno a potichu si pod něj sedla. Teď jsem mohla skvěle slyšet všechno, co by si venku povídali a pokud bych potřebovala, tak i nenápadně vykouknout ven. „Říkám ti, že je nemocná a teď jí nikdo vidět nemůže, postarám se o ní sám, takže můžeš jít." zrovna jsem slyšela Darela. Takže někdo šel za mnou? Jediný, kdo mě napadl, by mohl být Miri, ale jsem si jistá, že by spolu takhle mile nemluvili. „A není tady něco, co bych pro ní mohl udělat?" začala osoba venku vzlykat. „Zachránila mě, chci pro ní něco udělat." Amitiel? Podle toho, co říkal Miri se cítil provinile, ale nikdy by mě nenapadlo, že až takhle. Opatrně jsem vykoukla z okna. Darel stál ve dveřích a naproti němu stál Amitiel se skloněnou hlavou. „Právě teď pro ní nemůžeš nic udělat." začal mluvit milejším tónem a v tu chvíli se podíval ke mně do okna. Okamžitě jsem si zase sedla pod okno, aby mě nemohl vidět. „Právě teď je v nejlepší péči. Určitě se zase brzy zotaví, takže se o ní už nemusíš bát." Jsem si jistá, že jsem právě v jeho hlase slyšela náznak posměchu. Určitě mě viděl. Potom bylo chvíli ticho a slyšela jsem zabouchnutí dveř��.

Rychle jsem vykoukla z okna a viděla jsem Amitiela odcházet. Nechtěla jsem ho nechat takhle odejít. Rychle jsem popadla první věc, co jsem měla po ruce a hodila ji po odcházejícím Amitielovi. Hřeben, který jsem měla na nočním stolku, se proletěl a přistál malý kousek před chlapcem. Lekl se a odskočit dozadu, jenže to nevychytal. Zakopl o svoji nohu a spadl na zem. Vyděšeně se podíval směrem, odkud tušil, že hřeben přiletěl. Stála jsem v okně a mávala mu. Na jeho tváři se objevil úlevný výraz smíšený s překvapením. Chtěl na mě něco zavolat, ale já jsem mu okamžitě naznačila, ať je potichu. Naštěstí hned porozuměl a postavil se zpátky na nohy. Zvedl hřeben a vydal se k mému oknu.

Najednou jsem na svém rameni pocítila dotek. Na chvíli jsem strnula a dostala menší šok. „Čemu jsi nerozuměla na tom, že máš teď dělat nemocnou? Měla jsi jenom zůstat ve svém pokoji a nedávat o sobě vědět. Vážně je to pro tebe tak těžké?" Provinile jsem se na Darela podívala, ale nechtěla jsem se začít omlouvat. Jenom si povzdychl a pokračoval: „Teď ho pustíme dovnitř, vysvětlíme mu, že tohle bude vaše tajemství a necháme ho zase jít, ano?" Ani nečekal na moji odpověď a naznačil Amitielovi, aby chvíli počkal.

Darel dovedl Amitiela ke mně do pokoje. Když se na mě Amitiel podíval a zhodnotil, že už nejsem tolik zraněná, vrhl se mi do náruče. Byla jsem překvapená, ale objetí jsem mu opětovala. Darel tím nebyl zrovna potěšen, proto když ho přestalo bavit nás pozorovat, odkašlal si, aby na sebe upoutal pozornost. Amitiel ode mě poodešel a zvědavě se na nás oba podíval. „Takže si to vyjasněme, ano?" podíval se Darel na Amitiela, aby mu dal vědět, že mluví převážně s ním. Věděla jsem, že se mnou si to vyřídí později. „Můžeš prosím dělat, že jsi Aranis neviděl? Už určitě víš, že je oficiálně oznámeno, že je nemocná. I když ti to tak nepřipadá, je pořád slabá a potřebuje klid." hned se na mě podíval. Chtěl si ověřit moji reakci a také mě chtěl přesvědčit o tom, že teď je pro mě nejlepší mlčet. Jenom jsem od něho odvrátila hlavu a nechala ho mluvit. Nechtěla jsem se omlouvat za to, že jsem na sebe Amitiela upozornila, ale ani jsem si to nechtěla dělat horší. Amitiel se na mě podíval a nejspíš si u mě chtěl zkontrolovat, zda mluví pravdu. Jenom jsem se na něj povzbudivě usmála. Nechtěla jsem mu lhát. A tohle byla ta nejmenší lež, kterou jsem v téhle situaci mohla udělat. „Dobře, nebudu ji víc unavovat. Ale mohl bych se alespoň někdy stavit? Jen abych se na ni podíval?" snažil se trochu usmlouvat podmínky Amitiel. „Promiň, ale to asi nepůjde. Aranis je strašně tvrdohlavá a neumí si přiznat, kdy má dost." falešně se zasmál Darel. „Ale slibuji ti, že až bude v pořádku, ty budeš první, kdo o tom bude vědět, dobře?" vypadalo to, že se Darelovi podařilo Amitiela uklidnit. Proto se už nepokoušel nic namítat, naposledy se se mnou rozloučil a odešel s Darelem ke dveřím.

„Kolik malých děcek mám ještě čekat?" objevil se Darel ve dveřích. Jenom jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem už nic řešit. Z nějakého důvodu, jsem začala být strašně unavená. „Alespoň jednou udělej to, co po tobě otec chce, prosím." Zaslechla jsem z dálky. Začala jsem usínat. Snažila jsem se tomu zabránit, ale nešlo to překonat. Poslední, co si pamatuji, je pocit, jak mě někdo zvedá do náruče.