4 4

Ráno jsem se probudila v už lepším stavu. Sice jsem nebyla ještě úplně zdravá a jsem si jistá, že mi na křídle zůstane jizva, ale do pár dní budu v pořádku. Pokusila jsem se vstát a rozhlédnout se po Mirim. Šlo to mnohem lépe, než včera. Díky své archandělské krvi se léčím mnohem rychleji.

Přesto tu bylo ještě několik věcí, které mě trápili. Nemohla jsem přestat přemýšlet o Darelovi a jeho chování. Také jsem měla strašně divný pocit. Včera jsem nehrála na harfu, ale vypadá to, že se vůbec nic nestalo. Měl by být alespoň malý rozdíl v rovnováze. Ale vůbec nic se nezměnilo. Je možné, že už našli někoho jiného, kdo za mě bude hrát? Povzdechla jsem si, věděla jsem, že nemá cenu o tomhle přemýšlet.

Po cestě k místnosti, kde by měl spát Miri jsem procházela kolem zrcadla. Na chvíli jsem se u něj zastavila a byla překvapena svým vzhledem. Pod mýma zelnýma očima se začaly rýsovat černé kruhy a bílé, dlouh�� vlasy byly rozcuchané a trčely do všech stran. Na sobě jsem měla stále svoje bílé, dlouhé šaty, které byly od mé krve. S povzdechem jsem odešla od zrcadla a vydala se za Mirim.

Našla jsem ho ležet na gauči, jak stále spí. Vypadal celkem roztomile. Jeho dlouhé, našedlé vlasy mu zakrývaly půlku jeho obličeje. Tvář měl uvolněnou a vypadal strašně mírumilovně a spokojeně. Úplně rozdílně od našeho prvního setkání. Najednou se začal probouzet. Jenže si neuvědomil, že je na gauči, kde je málo místa a když se přetočil, ocitl se na zemi. Protože si myslel, že je v místnosti sám, začal se zvedat, a jinak na svůj pád nereagoval. Když si chtěl zvednout pokrývku zpátky na gauč, všiml si mě a nasadil zajímavý výraz. Byla to směs překvapení, studu a ospalosti. Svůj smích jsem přemáhala už od chvíle, kdy jsem viděla jeho pád, ale jeho výraz všechno moje snažení naprosto zmařil.

Když jsem se uklidnila, rozhodli jsme se probrat věci, které se poslední dny staly. „Takže..." začala jsem opatrně a snažila jsem si v hlavě sestavit, co chci říct. „Nebudu se teď vyptávat na to, kdo vlastně jsi, ale určitě tě přinutím mi to říct. A taky budu tak hodná, že ti odpustím, že jsi nás stalkoval, protože jsi mě zachránil. Proto ti teď dávám šanci mi říct, co jsi po nás tehdy chtěl." Ukončila jsem svůj monolog a ještě přemýšlela, jestli jsem na něco nezapomněla.

„Ale já ti chtěl říct něco o sobě...No, ale když nechceš, myslím, že počkám, až mě k tomu přinutíš." Podíval se na mě lítostivě. Já jsem mu to oplatila naštvaným výrazem. Nemělo smysl se s ním hádat. Věděla jsem, že vše, co bych teď řekla, by bylo použito proti mně. Jenom jsem si povzdechla a čekala, až mi odpoví na vše. „A co se týče toho, co jsem po tobě tehdy chtěl...Myslím, že už se to vyřešilo, takže se na nic ptát nepotřebuji." Chvíli jsem se na něj dívala a mo��ná i čekala, jestli mi to dovysvětlí, ale on mlčel. „Vážně? Alespoň mi řekni, co to bylo. Nemůžeš to takhle ukončit." chvíli se na mě zmateně díval, když se na jeho tváři objevil posměšný úšklebek. „Vážně bys to chtěla vědět? Ale víš, že se to týká informací o mně? Přece ti je nemůžu vydat tak lehce, musíš mě přinutit, vzpomínáš?"

V hlavě se mi vyskytlo hned několik nápadů, ale byl tam jeden, který by měl fungovat určitě. „Řekni mi, co jsi po mně tehdy chtěl." přikázala jsem mu. „Takhle ty někoho nutíš udělat, co chceš?" začal se smát a naprosto mě ignoroval. „Přece není možný, aby ti to někdo řekl, jenom kvůli tomu, že..." okamžitě zvážněl. Pravděpodobně si uvědomil, co se právě stalo. Měl by být normální anděl, možná má ještě nižší třídu, ale můj rozkaz na něho nepůsobil. „Proto že jsem řekla, že se tě teď nebudu vyptávat, budu dělat, že se nic nestalo a prostě půjdu domu. Ale na příště po tobě budu chtít vysvětlení. Ano?" Miri okamžitě přikývl a nechal mě odejít.

Po cestě domu jsem se snažila vybírat, co nejmíň frekventované ulice, aby mě vidělo, co nejméně andělů. Bylo by ideální, aby mě nikdo neviděl, ale právě teď létat nemůžu. A jsem v části nebe, kde to neznám, takže si netroufnu vybírat moc zastrčené uličky. Abych byla co nejvíc nenápadná, odmotala jsem si obvaz ze svého křídla a následně je schovala. S mými šaty jsem nic udělat nemohla, takže budu doufat, že si mě nikdo moc všímat nebude.

Při cestě jsem narazila na pár andělů, kteří se okamžitě schovali, takže moje cesta probíhala dobře, dokud jsem nebyla blízko mého domu. Byla to archandělská část nebe, takže mi bylo jasné, že tu přede mnou nikdo ustupovat nebude. Spíš naopak. Klidně bych se teď vsadila, že mě všichni hledají. Všechno záleží na tom, jak se zachoval Darel a co všechno řekl. Nenápadně jsem vykoukla zpoza rohu, a rychle se rozběhla posledních pár metrů domu.

Měla jsem pocit, že mě někdo pozoroval, ale nikdo mě nezastavil a to bylo hlavní. Domu jsem se dostala bezpečně. Ale hned za dveřmi na mě čekal otec. Nevypadal vůbec nadšeně, že mě vidí. Spíš naopak. Takhle naštvaného jsem ho ještě neviděla. První věc, co udělal, bylo, že přišel blíž a dal mi facku. Byla větší než Darelova. Neudržela jsem se na nohou a spadla na zem. Při pádu jsem vrazila do zdi, takže jsem dostala druhou ránu. Otec na mě začal něco řvát. Nerozuměla jsem mu. Třeštila mi hlava a nebyla jsem schopná normálně vnímat.

Po chvíli mi začalo být lépe tak jsem se zkusila postavit. Když jsem používala zeď jako oporu, dokázala jsem se dostat na nohy a znovu čelit otci, který na mě nepřestal křičet. V momentě, kdy si všiml, jak vypadám a že mu pravděpodobně nevěnuji moc pozornosti, rozhodl se mi říci poslední věc už mnohem klidnějš��m hlasem: „Na harfu už hrát nemusíš. Našli jsme náhradníka. Taky jsme oznámili, že jsi velmi nemocná, takže zůstaneš doma a nikam nebudeš chodit. To je všechno. Jdi do svého pokoje a nechci tě hodně dlouhou dobu vidět."

Odlepila jsem se od zdi a vydala se pomalým krokem do svého pokoje. Hlava se mi stále motala, takže jsem šla opatrně a pomalu, abych do něčeho nenarazila nebo neztratila vědomí. Když jsem procházela kolem Darelova pokoje, všimla jsem si, že stojí ve dveřích a má nečitelný pohled. Když mě zaregistroval tak blízko sebe, jenom si odfrkl a zalezl do svého pokoje. Přestávala jsem jeho chování chápat a také se pomalu loučila s možností se s ním udobřit. Poslední dobou až moc podporuje otce. Naprosto ve všem.

Ve svém pokoji jsem si mohla trochu oddychnout. Chtěla jsem si zalézt do postele a všechnu bolest zaspat, když jsem si všimla jedné velké změny ve svém pokoji. Harfa chyběla. Nevím, proč jsem doufala, že mi jí tady nechají. Ale bude divné si už nikdy nezahrát. Učila jsem se na harfu již od malička. Není den, kdy bych si ani jednou nezahrála. S těžkým srdcem a hlavou plnou myšlenek, jsem se rozhodla dneska už nic neřešit.

Sundala jsem si ze sebe špinavé šaty a šla ze sebe omýt všechnu zaschlou krev. Když jsem si omývala křídla, rána začala pálit, ale krev už mi netekla. Po dlouhé době jsem si pečlivě omyla svoje křídla. Začínaly být mastné a ztrácely na své kráse. Měla bych je přestat takhle zanedbávat. I když moje křídla nikdo neuvidí, stále pro mě mají nejvyšší možnou hodnotu. A teď možná víc než jindy.