3 3

Hned ráno jsem zamířila do Darelova pokoje, kde nikdo nebyl. Prošla jsem celý dům, ale byla jsem tam sama. Myslela jsem si, že kdyby měli nějaké důležitější jednání, určitě by mi řekli, že musí odejít dřív. Ale nijak zvlášť jsem to nehrotila. Nikdy mi nesvěřovali informace o radě a podobných věcech. Radši jsem se rozhodla projít po nebi, abych přišla na jiné myšlenky.

Bezmyšlenkovitě jsem bloumala ulicemi a nedávala pozor na cestu. Najednou mě probudil křik, jež se rozlehl ulicemi. Jednomu andělovi se uvolnil vozík s potravinami a právě se plnou rychlostí řítil na skupinku dětí, které si nedaleko hrály. Většině dětí se podařilo uniknout, ale jedno dítě zpanikařilo a nemohlo se pohnout. Věděla jsem, že pokud něco neudělám, to dítě to nepřežije. Jsem archanděl, musím ho zachránit. Byla jediná myšlenka, jež mě donutila k pohybu. Vytáhla jsem svoje křídla a s rychlostí, kterou se mi ještě nikdy nepodařilo dosáhnout, jsem dítě popadla do své náruče a vozík projel těsně kolem nás, kde narazil do stěny domu.

Pocítila jsem neuvěřitelnou bolest ve svém levém křídle. Chvíli jsem se nemohla soustředit na nic jiného. Z mého transu mě probudilo až chvějící se tělíčko v mé náruči. Opatrně jsem povolila sevření a podívala jsem se na osobu, jež jsem zachránila. Oba jsme se na sebe překvapeně koukli a já se donutila pousmát. „Ahoj Amitieli, dlouho jsme se neviděli." Když jsem si všimla jeho vyděšeného výrazu, myslela jsem si, že nechce, abych ho před všemi anděly držela v náruči. Povolila jsem sevření ještě víc, aby ze mě mohl slézt. Místo toho se na všechny okolo rozkřičel: „Léčitel?! Je tu někde léčitel? Okamžitě potřebuje pomoc!"

V první chvíli jsem nechápala, co se stalo, ale pak jsem se opatrně podívala na své levé křídlo. Tekla z něj moje modrá krev, která pomalu odkapávala na zem. V první chvíli jsem se zděsila a chtěla svoje křídla schovat, aby je nikdo neviděl. Potom jsem se plánovala co nejrychleji vypařit a doma s tím něco udělat. V mém počínání mé zarazil Miri, který se prodíral davem k nám. „Hej kluku, pomoz mi s ní." Zaúkoloval Miri Amitiela a snažil se mě dostat na svoje záda tak, aby mi neporanil křídla ještě více. Jeho snažení jsem mu ještě ztěžovala, když jsem se snažila bránit s tím, že se zvládnu dostat domů sama. Můj odpor byl zmařen až mým úpadkem do bezvědomí.

..................................................................................

"Můžeš mi říct, kde je? Co jsi s ní udělal?" Z dálky jsem uslyšela povědomý hlas, který začínal nabírat na intenzitě. Třeštila mi hlava a bolelo mě celé tělo. Nemohla jsem přemýšlet. Po chvíli jsem už byla schopná rozpoznat, že se někdo hádá. Strašně křičeli. Snažila jsem se otevřít svoje oči, ale byly příliš těžké. "Nic jsem s ní neudělal! Já jí zachránil! Můžeš mi říct, kde jsi byl ty?" O čem se hádají? Co se vlastně stalo?

Na několikátý pokus se mi podařily otevřít oči a zjistila jsem, že jsem ve staré, nepříliš udržované místnosti. Ležela jsem na břiše na tvrdé posteli. Pokusila jsem se vstát, ale prudká bolest v mém křídle mi v tom zabránila. Ostrá bolest mi ovšem pomohla trochu si pročistit hlavu a rozpomenout se na nedávné události. Přesto jsem měla ještě spoustu otázek. A ty hlavní se právě teď týkaly toho, kde jsem a kdo se vedle v místnosti hádá. Věděla jsem, že odpovědi se dozvím právě od dvou osob nedaleko ode mě.

Chvíli jsem se připravovala na bolest, která určitě přijde, až se budu zvedat. Nechtěla jsem to protahovat. Dosoukala jsem se ke kraji postele, kde se mi podařilo přehodit nohy přes okraj postele. Posunula jsem ruce pod sebe, abych se na nich mohla zvednout a zabrala. Ze zad se mi do celého těla rozlila neskutečná bolest. V hrdle jsem potlačila výkřik a donutila se v klidu dýchat. Konečně jsem seděla a mohla se pokusit dostat ke dveřím. Námahu mi ovšem ušetřil nově příchozí. Prudce rozrazil dveře, v závěsu s druhou osobou, která se mu snažila zabránit vstoupit do pokoje, jež jsem právě obývala.

Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo zaostřit na osoby, které právě vstoupili do místnosti. Když se mi to podařilo, nechápavě jsem zírala na Darela, který byl rozcuchaný a celkem dost naštvaný, v závěsu s Mirim. Miri na rozdíl od Darela vypadal upraveněji a snažil se ho klidnit. I když to vypadalo, že to má na něho přesně opačný efekt. "Darele? Co tu děláš? Nebo spíš..co tu dělám já? A kde vlastně jsem? Co se stalo?" začala jsem ze sebe sypat otázky, na které jsem chtěla vědět odpovědi. Kluci se na sebe překvapeně podívali. "Ty si nepamatuješ co se stalo?" zeptal se mě opatrn�� Miri.

Na chvíli jsem se zamyslela a snažila se poskládat všechny svoje myšlenky dohromady. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se to dovysvětlit. "Tak nějak si pamatuji, co se stalo. Ale to ostatní..." začala jsem neurčitě mávat rukama kolem sebe a snažila se popsat co mám na mysli. "No..." začal neurčitě Miri a nenápadně se podíval na Darela, jestli má v plánu ho přerušit, ale i on čekal na vysvětlení. Miri si povzdychl a rozhodl se pokračovat: "Nevím přesně co se stalo před tím, než jsem přišel. Ale pokusím se to nějak vysvětlit...Když jsem k tobě došel, už jsi byla v celkem dost strašném stavu," významně se na mě podíval a já se zmohla jen na protočení očí. "ale nějak se mi tě podařilo dostat ke mně domu pomocí toho kluka..." chtěl pokračovat dál, jenže já ho přerušila. "Amitiela."překvapeně se na mě podíval, ale rozhodl se to teď neřešit. "Jasně, toho Amititela. Prostě jsem tě donesl sem a snažil jsem se tě ošetřit. Ten kluk...no, ten Amiliel.." Miri mě zastavil ještě před tím, než jsem stihla něco říct a radši pokračoval dál: "Teda...jasně, že Amitiel, mi v tom pořád překážel. Strašně vyváděl, tak jsem ho poslal pryč. Mírumilovně. Neboj," dodal hned co uviděl můj výraz, který jasně říkal, ať si rozmyslí, co řekne. Odkašlal si a rychle dovyprávěl zbytek: "Prostě jsem tě vyšetřil a chvíli na to sem vletěl on a začal se se mnou hádat."

"Děkuji ti Miri, ale proč jsi to vlastně udělal? Hned na první pohled jde vidět, že nejsi archanděl" neurčitě jsem mávla rukou kolem sebe. "Už jsem ti přece říkal, že se o tebe zajímám, ne?" mile se pousmál. Úsměv jsem mu vrátila a pokračovala: " a taky Darele? Vy se s Mirim znáte? Nebo ti někdo řekl, kde jsem? Jak jsi nás našel?" zvědavě jsem se na něj podívala. Darel se na nás zadíval a bylo vidět, že by nejradši neodpovídal. "Aranis jak tě napadlo, že bych se znal s tímhle od-obyčejným andělem?" nervózně se zasmál. " Prostě jsem trochu hledal a poptal se pár andělů. To je všechno. Snad si nemyslíš, že bych udělal něco nepatřičného." všimla jsem si, že se mi nechce podívat do očí. Určitě něco tají. Ale proč mi prostě nechce říct, jak mě našel? "Každopádně by ses nějakou dobu neměla vracet domu. Najdu ti lepší místo, než je tohle, ale měla by ses nejdřív uzdravit, než přijdeš domu. Vytáhla jsi svoje křídla na veřejnosti, otec bude zuřit. Možná kdybys to dítě prostě nechala, tak bys..."

Všichni jsme se na Darela překvapeně podívali. Dokonce ani Miri, který mě zachránil, pořádně nevěděl, co se stalo. Tak proč to ví Darel? "Darele? Jak to víš? Tys..u toho nebyl, ne? Tak jak můžeš vědět, že se mi něco stalo kvůli záchraně Amitiela?" Zmateně jsem se ho zeptala. Doufala jsem, že se na cokoliv vymluví, ale Darel mlčel. "Hele Aranis, nechceš dělat, že jsem nic neřekl? Prostě na to zapomenout? Právě teď ti nic říct nemůžu, ale..." hlas mu klesl a bylo jasné, že nic víc z něj nedostanu. To neznamenalo, že ho nechám být. Nechci, aby přede mnou měl další tajemství. "Ale...? Nechci na to zapomenout, proč mi to prostě neřekneš? Nemůže to být něco tak strašného, ne? Prostě si to jen někde zasle..."

Přerušila mě až facka, která mi přilétla na tvář. Nevěřila jsem, že by mě Darel udeřil. Překvapeně a vyděšeně jsem se na něj podívala. "Prostě se přestaň plést do mých věcí! Čemu na tom nerozumíš?! Nech mě být a starej se o něco jiného!" Rozkřikl se na mě a ve spěchu opustil místnost. Nikdy jsem ho neviděla takto naštvaného. Vystresovaného. Nikdy mě neuhodil. Po tváři mi začaly stékat slzy. Neměla jsem čas se jimi zaobírat. Proč se Darel tak změnil? Kdy začal být tak roztržitý? Proč jsem si toho nevšimla?

Z mého rozjímání mě vyrušil až Miriho hlas a jeho vřelé objetí. "On se vzpamatuje. Jsem si jistý, že tohle byl jenom jeho zkrat z toho všeho stresu. Určitě toho má teď hodně. Jsem si jistý, že se brzy zase usmíříte. Určitě budeš mít zpátky svého malého brášku." Díky jeho konejšivým slovům jsem přestala brečet a uvědomila jsem si, jak jsem unavená. Zavrtala jsem se více do jeho hřejivého objetí a v doprovodu jeho uklidňujících slov, usnula.