19 19

Viděla jsem spoustu různých událostí, které mi přišly povědomé. Nevím, jak dlouho tu jsem, ale už jsem pochopila, že se mi začínají vracet moje vzpomínky. Přišlo mi, jako bych se dívala na film. Byla jsem donucena se na něj dívat. Nemohla jsem odejít. Viděla jsem před sebou všechno. Jak mě mučili. Jak mě všichni zradili. Právě teď jsem byla vězněm své hlavy, která si se mnou dělala, co se jí zachtělo. Nemůžu utéct. Můžu pouze přemýšlet o tom, jestli se Mirimu a Amitielovi nic nestalo a také, jak se všem pomstím. Už se nechci pomstít jen Radě. Když jsem to všechno viděla, došlo mi, že každý anděl mohl něco udělat proti osudu, který mě potkal. Třeba jako Amitiel, i když jsem jeho snahu zmařila. Přesto se všichni rozhodli slepě důvěřovat Radě. Bez své vůle, či alespoň snahy zjistit si svoje informace. Není potřeba takových andělů.

Začalo mi být teplo. Cítila jsem, jak hořím, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Měla jsem žízeň a chtěla jsem se napít. Přesto jsem nemohla nikam odejít, zachránit se, byla jsem odsouzena ke sledování svých vlastních vzpomínek. Když jsem to vše sledovala, viděla jsem spoustu příležitostí, kdy jsem mohla změnit průběh všeho. Ale tehdy mě to nenapadlo. Nikdy bych si nepomyslela, že se může stát něco takového. Že to zajde tak daleko. Zradí mě moje vlastní rodina, lid a země.

„Horečka jí začíná klesat. Je možné, že se velmi brzy probudí. Pokud se to stane, postarejte se, aby se moc nepřemáhala, já znovu přijdu za dva dny. Do té doby se postarejte, aby měla dostatečný přísun tekutin a odpočinku. Nashledanou." slyšela jsem všude kolem mě. Měla jsem pocit, jako by někdo stál v každém koutu místnosti a nahlas něco křičel. Byla tu strašná ozvěna, ale když jsem chtěla promluvit já, nic se neozvalo. Najednou jsem za sebou uslyšela něčí křik. Otočila jsem se a na obrazovce jsem uviděla sama sebe, jak se snaž��m porazit nějakého anděla. Nemohla jsem si vzpomenout, kdo to je. Přesto mě to moc netrápilo. Už je mrtvý.

Stále jsem se zájmem sledovala obrazovku. Pořád jsem všude slyšela hlasy. Už jsem si na ně zvykla. Většinou mluvili, pravděpodobně, o mém tělesném stavu. Dozvěděla jsem se, že už horečku skoro nemám a je pouze otázkou času, než se probudím. Z toho jsem usoudila, že každou chvilku bude konec. Také jsem zjistila, že už to bude kolem týdne, co jsem usnula. Představovala jsem si mnohem více, když jsem na sobě viděla všechny ty změny. U stěny bylo velké zrcadlo. Zvykla jsem si dívat se do něj vždy, když jsem měla pocit, že se nic zajímavého neděje. Třeba jsem zrovna šla po ulici. Usoudila jsem, že není potřeba, abych se plně věnovala obrazovce při těchto chvílích. Proto jsem je trávila u zrcadla. Moje peří na křídlech bylo z většiny šedé, ale našlo se mezi nimi i bílé nebo černé. Také moje vlasy začínaly protínat černé pramínky. A také, touto změnou jsem si nebyla moc jistá, protože v místnosti nebylo velké světlo, ale měla jsem pocit, že se mi pravé oko začíná zbarvovat do žluté. Čím dál více se mi tyto změny zamlouvaly. Pro mě znamenaly, že se od těch andělů liším i svým vzhledem. Byla jsem si jistá, že v momentě, kdy by mě nějaký anděl uviděl, pomyslel by si, že se měním na démona. A to mi začínalo vyhovovat.

Místnost se ponořila do tmy. Poznala jsem, že je konec. Poslední okamžik, který se promítl, ukazoval kulatou plošinu, která se řítila neuvěřitelnou rychlostí směrem na Zemi. Viděla jsem, jak klidně sedím uprostřed této plošiny a poddávám se osudu. Přesto teď jsem cítila úplně nový pocit. Dostávala jsem závratě, celým mým tělem projížděly elektrické výboje a začala jsem se klepat, kdykoli jsem se podívala na tu plošinu a na neuvěřitelnou hloubku pod ní.

Začínala jsem cítit svoje tělo. Bylo těžké a stále se těžko ovládalo. S větším úsilím, než bych kdy jindy potřebovala, jsem otevřela oči. Stále jsem byla v té samé místnosti, kam mě Kiirion odnesl. Opatrně jsem se posadila. Trvalo to neuvěřitelně dlouho. Moje tělo bylo těžké a nechtělo se mnou spolupracovat. Nejraději bych zase spala. Přesto jsem si nebyla jistá, zda mohu. Potřebovala jsem zjistit, zda bych tu měla ještě nějakou dobu zůstat. Pokud mám mezi lidi zapadnout, měla bych o nich něco zjistit, abych se mezi ně mohla zařadit. Poté se naučím bojovat. Jsem si jistá, že tu je někdo, kdo umí s lukem či mečem. Následně se vrátím zpátky do nebe a všechny tam zabiji. Samozřejmě, že ušetřím Miriho a Amitiela. Možná bych je také měla zavést na Zemi. Můžeme si postavit malý domek někde v lese a tam v klidu žít. Něco takového bych si uměla představit.

„Počkej, ještě bys neměla vstávat." uslyšela jsem ustaraný a trochu unavený hlas ode dveří. Podívala jsem se na dotyčného a zjistila, že se ke mně blíží Kiirion. Vypadal ospale a jeho hnědé kudrnaté vlasy byly rozcuchané ještě více než obvykle. Pár rychlými kroky za mnou přišel a sáhnul mi na čelo. Byla jsem si jistá, že už horečku nemám, ale přesto jsem ho musela nechat to zkontrolovat. Nemám v plánu někomu říct, kdo doopravdy jsem. Nebo spíše co jsem. Kiirion se na mě podíval a kousek ode mě odstoupil. Všimla jsem si, že se na mě zděšeně dívá. Nechápavě jsem se na něj podívala a čekala ně nějaké vysvětlení. „Promiň, na chvíli byl v tvých očích takový šílený pohled. Ale nejspíš se mi to jenom zdálo. Takže se tím nemusíš zabývat." neupřímně se na mě usmál. Pochopila jsem, že svým slovům také nevěří. Pro svoje dobro jsem to už nechtěla rozebírat, budu si muset také dávat pozor na svoje výrazy a nedávat najevo svoje myšlenky. Jsem si jistá, že pro svoji pomstu to zvládnu.

Kiirion mi pomohl přemístit se do kuchyně, kde přede mě postavil hrníček s horkým čajem. Chvíli jsme pouze mlčky seděli a každý byl ponořený ve svých myšlenkách. Ticho začínalo být tíživé a já ho chtěla prolomit. Když se mnou Kiirion předtím mluvil v pokoji, došlo mi, že ho potřebuji. Nevím, jakou bych měla šanci najít někoho jiného, kdo by se mě ujal alespoň na chvíli. Navíc Kiirion vypadá jako společenský člověk, potřebuji ho, aby mě seznámil s různými typy lidí. Proto jsem se rozhodla začít konverzaci, podle mého, velmi přátelsky: „Kiirione? Vadilo by ti, kdybych ti říkala jenom Kiiri? Kiirion je na mě moc dlouhý." řekla jsem s omluvným úsměvem na konci. Snažila jsem se tvářit přátelsky. Nevím, jestli jsem to udělala správně, ale nezdálo se, že bych tímto něco pokazila. Kiirion se na mě letmo podíval a pravděpodobně přemýšlel. Nezdálo se, že by mi věnoval moc pozornosti.

Když mu to už nějakou dobu trvalo a zdálo se, že úplně zapomněl, že jsem se na něco ptala, zamávala jsem mu rukou před obličejem. Trhnul sebou a podíval se na mě. Nejspíše si uvědomil, že byl mimo přehnaně dlouho, proto se hned vzpamatoval. Nebyla jsem si jistá, jestli si uvědomoval, na co jsem se ho ptala, ale odsouhlasil mi to. Trochu jsem se zamračila, ale okamžitě jsem to zamaskovala. Nevěděla jsem, co lidé pokládají za normální, příjemnou dívku, ale domnívala jsem se, že bude velmi vstřícná a milá. Zdálo se, že Kiirion znovu upadá do své zamyšlenosti, proto jsem začala zase mluvit: „Kiiri? Nechci tě moc dlouho obtěžovat, proto bych se chtěla zeptat, jestli bys mě neprovedl po městě, abych si našla nějaké jiné bydlení." zeptala jsem se mile. První slovo jsem řekla víc nahlas, než bylo potřeba, přesto jsem si byla jistá, že mi Kiirion díky tomu začal věnovat pozornost.

Kiirion se na mě pochybovačně zadíval a se značnou pochybností v hlase se mě zeptal: „Máš peníze, za které by sis mohla dovolit pronajmout alespoň nějaký pokoj? Nemám problém tě provézt po městě. Pokud si vážně na nic nepamatuješ, můžeš si tady i sehnat práci, aby sis mohla něco vydělat, dokud nezjistíš, odkud jsi." dokončil svůj monolog a stále pochybovačně se na mě díval. Polilo mě horko. Neuvědomila jsem si, že bych za to musela něco platit. Nikdy jsem nic takového nemusela řešit. Zírala jsem na stůl a přemýšlela o svých možnostech. Svojí hlavu jsem zvedla, až když jsem uslyšela hlasitý smích na druhé straně stolu a následnou větu, která mi zlepšila náladu a skvěle se hodila do mých plánů. „Nemám problém s tím, když tu budeš dále bydlet, dokud si nevyděláš na něco svého. Ale budeme muset nějak vyřešit postele. A zítra tě na tu prohlídku vezmu, rovnou vyřídíme i tvoji žádost o práci." s potutelným úsměvem na mě mrknul a napil se svého čaje. Já mu šla v příkladu, ale pouze proto, abych skryla svůj vítězný úsměv.