15 15

„Aranis! Vstávej. Prosím! Jsi v pořádku?" probudil mě křik těsně vedle mého ucha a nepříjemné lomcování s mým tělem. Byla jsem zmatená a ospalá, ale okamžitě jsem se zvedla do sedu a snažila se zjistit, co se děje. Byla jsem strašně vyděšená. Nejdřív jsem si myslela, že jsem zase u otce a čeká mě další mučení. O to víc mě mátlo, že jsem dokázala usnout tak tvrdě. Vždy jsem byla pouze v polospánku, abych se probudila hned, co by někdo vešel do místnosti. Vyděšeně jsem se podívala na toho, kdo mě probudil. Chvíli jsme se na sebe dívali a já se musela zasmát, když jsem si všimla Miriho. Seděl naproti mně a měl podobně vyděšený výraz, jako jsem měla před chvilkou já. Byla jsem opravdu šťastná, že ho zase vidím. Proto jsem se neudržela a skočila mu do náruče. Něco takového Miri nečekal, proto jsme spadli na zem a chvilku se tam, ve vzájemném objetí, váleli.

Po chvilce se Mirimu podařilo ode mě osvobodit. Vypadal stále trochu zmateně, ale už se usmíval. Ještě jednou si mě prohlédnul, aby zjistil, zda jsem s pořádku. Když byl zřejmě spokojený, zeptal se na něco, co ho asi trápilo už nějakou dobu: „Aranis...Kde jsi byla? Asi dva týdny od doby, kdy jsem tě sem vzal, jsem šel k tobě domu, ale nikdo tam nebyl. Poté oznámili, že jsi utekla a kdokoli tě uvidí, mají tě nahlásit, protože jsi spáchala hrozný zločin. Ale nikdo nám nechtěl říct, co se stalo..." ke konci mu hlas trochu klesnul a v očích měl celou dobu starost. Věděla jsem, že se to do téhle situace asi moc nehodí, ale musela jsem se usmát. Bylo hezké vědět, že se o mě někdo strachoval. Chtěla bych ho uklidnit, ale nejdřív jsem potřebovala vědět, jak dlouho jsem vlastně byla pryč. Miri se na chvíli zamyslel. „Něco kolem měsíce a půl. Nejsem si jistý, od kdy to počítat. Od doby, kdy vyhlásili, že jsi utekla, to je asi měsíc." Byla jsem schopná pouze zakývat hlavou na znamení, že rozumím. Poté, co jsem si v hlavě srovnala myšlenky, pokusila jsem se Mirimu všechno narychlo vysvětlit.

Nejsem si jistá, jak na Miriho můj příběh zareagoval, ale hned jak jsem ho dopověděla, omluvil se, že si musí jít srovnat myšlenky a mě nechal znovu samotnou na okraji nebe. Jenom jsem si povzdechla a podívala se přes okraj na Zemi. Nic se od doby, kdy jsem se podívala naposledy, nezměnilo. Bylo trochu smutné vidět, že bez ohledu na to, co se děje v nebi, co se děje jednomu archandělovi nebo co provádí Rada, stejně se nic nemění. Vždy jsem věřila, že pokud se něco změní v nebi nebo na Zemi, alespoň něco bude jinak. Možná jsem si o sobě myslela moc. Není možné, aby se kvůli jednomu archandělovi změnil svět. Kdybych zmizela, co by se vlastně změnilo?

Z mých pochmurných myšlenek mě vyrušil až dusot nohou, které se ozývali za mnou. S úsměvem jsem se otočila, protože jsem si myslela, že se vrací Miri. Když jsem uviděla někoho z Rady, byla jsem vyděšená. Leknutím jsem sebou cukla dozadu a málem přepadla přes okraj. Naštěstí se mi to podařilo vychytat. Přemýšlela jsem, jestli vytáhnout svoje křídla a odletět. Svůj nápad jsem hned zavrhla. Pokud člen Rady došel až sem, znamená to, že jsou rozprostřeni po celém městě a nalákat je všechny na sebe by nebyl rozumný nápad. Moje jediná šance byla vypořádat se s tím, který stál přede mnou a doufat, že mezitím přijde Miri. Postavila jsem se, podle mě, do útočného postoje a začala se pomalu přibližovat k nepříteli, který stál přede mnou.

Nevěděla jsem, jak ho chci zneškodnit, protože jsem nikdy s nikým nebojovala a nevěřila jsem svojí síle, po tak dlouhé době bez pohybu, cvičení či pořádného jídla. Moje jediná naděje teď byl Miri. Doufám, že přijde co nejdřív. Zastavila jsem se a pečlivě se rozhlédla po okolí, zda jsme tu sami. Když jsem si byla jistá, že tu nikdo další nebyl, dala jsem se zase do pohybu. Byla jsem jenom kousek od anděla a v mé hlavě jsem si přehrávala několik scénářů, kterými to mohlo skončit. Vymýšlela jsem různé scénáře, jak budu bojovat a další věci, které by mi mohli pomoct ve výhře. Pro teď jsem vypustila velkou šanci na prohru a soustředila se jenom na nepřítele přede mnou.

Chvilku jsme stáli asi dva metry od sebe, když to archanděla začalo nudit a chtěl mě pošťouchnout k prvnímu kroku: „Možná nebudeš tak statečná, jak ses zdála. Nemůžu uvěřit, že jsi nám dokázala utéct nebo, že je tebou šéf tak fascinovaný. Jediný co máš je rychlá regenerace." odfrkl si, aby tomu dodal správný tón a při tom pečlivě sledoval moji reakci. Podle tónu hlasu jsem poznala Ashriela. Avšak jeho provokace se mnou nic neudělala. Ani jsem se nehnula. Věděla jsem, že se nenechám tak lehce vyprovokovat. Právě teď jsem byla naprosto klidná a plně jsem vnímala všechno kolem sebe. Nikdy jsem si nebyla sama sebou tak jist��. Až na jednu věc. Věděla jsem, že kdybych vyndala svoje křídla a bojovala s nimi, měla bych větší šanci, přesto jsem se stále plně nesmířila s jejich novou barvou. Nechtěla jsem mu ukazovat, co mi udělali. Ale když mi nic jiného zbývat nebude, určitě je použiji.

Když si Ashriel uvědomil, že se jako první bude muset pohnout on, jenom si povzdechnul a naprosto uvolněně se dostal o metr blíž ke mně. Hned jsem couvla. Věděla jsem, že se nesmí dostat moc blízko. A v ten moment jsem uviděla svoji výhodu. Stál ke mně blíž, než kdy dříve, proto jsem si to uvědomila až tak pozdě. Ashriel byl vysoký. Mnohem vyšší, než já. Nebudu ho muset porazit silou. Stačí, když budu obratnější, než on. Ale nesmí mi to trvat moc dlouho, jinak mě moje výdrž zradí.

V momentě, kdy udělal další krok ke mně, vystartovala jsem ze svého místa a vrhla se blíž k němu. Chvíli byl překvapený a to byla moje největší šance, která by se mi už nemusela naskytnout. Když jsem byla blízko u něho, chtěla jsem ho kopnout do rozkroku a poté ho loktem udeřit zespodu do brady v momentě, kdy se sehne. Bohužel jsem to nevychytala a o kousek přešlápla. Zakopla jsem o jeho nohu. Jak jsem měla připravený loket, abych ho mohla udeřit přesně v momentě, kdy se sehne, aby dostal větší ránu, udeřila jsem ho asi doprostřed hrudníku a já doklopýtala kousek za něj. Okamžitě jsem se otočila s myšlenkou, že můj úder neměl žádný účinek a promeškala jsem svoji nejlepší šanci.

Pohled na padajícího Ashriela mě překvapil. Netušila jsem, co jsem udělala nebo co se stalo. Stále zmateně jsem se rozhlédla po okolí. Pořád jsem nikoho neviděla. Takže je možné, že jsem za to mohla já? Ale vůbec mě nenapadalo, co jsem mohla udělat. Opatrně jsem si Ashriela obešla, až jsem stanula vedle jeho hlavy. Opatrně jsem si k němu přidřepla, stále připravená utéct, a nepatrně no něho šťouchla tak, aby se mu pohnula hlava, která celou dobu spočívala na zemi. Hned, jak se otočila na mě, vstala jsem a udělala několik kroků dozadu. Stále se nic nedělo. Proto jsem se vrátila zpátky a pořádně si ho prohlédla. Vážně byl v bezvědomí.

Chvilku jsem přemýšlela, co bych s ním měla dělat. Věděla jsem, že ho nemůžu nechat naživu, určitě by mě znovu našel a tentokrát by to nemuselo skončit tak dobře. Znovu jsem se rozhlédla po okolí a hledala způsob, kterým bych ho mohla zpacifikovat. Když jsem uviděla okraj nebe, napadalo mě, že to je ta nejlepší šance, jak se ho zbavit. Pokud byl vážně v bezvědomí, tak nebude moct vytáhnout svoje křídla, aby se vznesl, takže to pro něj bude jistá smrt. Alespoň doufám.

S námahou jsem ho vzala za nohy a začala ho táhnout k okraji. Byl mnohem těžší, než vypadal. Byl druhý nejmladší v radě, hned po Darelovi, oproti němu však byl také nejvyšší a mnohem robustnější. Nikdy jsem nechápala, k čemu mu to v nebi bude. Když jsem ho už nemohla unést, pustila jsem jeho nohy a na chvíli se vydýchala. Při tom jsem znovu obhlédla okolí. Stále nikdo poblíž nebyl. Ohlédla jsem se po okraji a zjistila, že jsem skoro u něho, už mi zbýval jenom kousek. Tiše jsem zaúpěla, když jsem si uvědomila, že ho budu muset dostat přes okraj bez toho, abych sama spadla. Napadlo mě vytáhnout křídla, ale Miri se mohl každou chvíli vrátit a nechci, aby zjistil, že jsem mu stav svých křídel zatajila.

Podařilo se mi Ashriela dotáhnout až k okraji. Obešla jsem ho, aby mezi mnou a okrajem bylo jeho tělo a zkusila ho zatlačit do boku. Trochu se posunul, ale trochu jiným směrem, než jsem původně chtěla. Znovu jsem zatlačila a tentokrát byl výsledek mnohem lepší. Už zbýval jenom kousek od okraje. Stačilo jenom jednou nebo dvakrát do něj strčit a byla jsem si jistá, že spadne. Najednou jsem uslyšela, jak přichází někdo další. Něco mezi sebou pokřikovali a přibližovali se strašně rychle. Do mého zorného pole se dostalo několik archandělů z Rady a mezi nimi i Darel. Když mě viděli, jak jeden jejich člen je v bezvědomí a velmi blízko smrti, zděsili se. Bohužel jim to nevydrželo moc dlouho a všichni se rozestoupili, aby mi zabránili v útěku. Nerozhodně jsem se podívala na Ashriela a potom na dalších pět archandělů, kteří se právě objevili. Rozhodla jsem se.

Létat stále nemělo smysl. Mohla bych na sebe přitáhnout mnohem více andělů. Podle Miriho mě nehledá jenom Rada, ale i další andělé. Nemohla jsem odletět. Také jsem neměla šanci je všechny porazit. Měla jsem dojem, že jsem všechno svoje štěstí vypotřebovala při svém útěku a porážce Ashriela. Pokud mě tedy mají chytit, nedám jim to zadarmo. Začala jsem zase strkat do Ashriela, který byl stále v bezvědomí. Věděla jsem, že se archandělé za mnou stále přibližují. Naposledy jsem do těla přede mnou strčila a ono přepadlo přes okraj.

Jediné, co jsem v ten moment uslyšela, bylo zalapání po dechu. Otočila jsem se a uviděla Darelův zděšený pohled. Až teď jsem si všimla, že vypadá ještě hůř, než když jsem ho viděla naposled. I když Darel vypadal naprosto zděšeně, kvůli činu, který jsem právě udělala, já necítila vůbec nic. Žádný pocit viny se nedostavil. Necítila jsem žádnou změnu. Možná se od rady zas tolik neliším. A možná to je dobře. Jestli je chci porazit, musím se stát ještě horší, než jsou oni.