14 14

Mezitím, co se Rada nejspíš dohadovala, co se mnou udělat, obcházela jsem celý pokoj, abych našla cestu ven. Našla jsem okno, ale bylo moc vysoko, skoro až u stropu. Musela bych tam vyletět, ale nebyla jsem si jistá, jestli není ještě nějak jinak zabezpečené „No, je jenom jeden způsob, jak to zjistit." pošeptala jsem si pro sebe. Vytáhla jsem svoje křídla a vyletěla k oknu. Nejspíš si nemysleli, že by mě tu nechali samotnou na moc dlouho nebo spíše neočekávali, že by mi zůstaly vzpomínky, takže okno nebylo zabezpečené. Oddychla jsem si a otevřela ho.

Tohle byla nejtěžší část. Okno nebylo dost široké, abych se mohla protáhnout i s křídly, proto jsem se musela zachytit o okraj okna a křídla hned schovat, poté se protáhnout otvorem v okně a znovu vytáhnout křídla před tím, než spadnu. Musela jsem to provést rychle, protože jsem stále měla málo síly.

Ještě s křídly jsem se pevně chytila okraje okna, abych si byla jistá, že okamžitě nespadnu. Schovala jsem křídla a hned poté jsem si myslela, že se neudržím. Moje váha mě překvapila. Naštěstí jsem se dokázala udržet. Teď jsem se musela vytáhnout na okno, a při tom si dávat ještě větší pozor, abych nespadla. Kdybych se vytáhla moc rychle, mohla bych přepadnout z druhé strany dolu. A to je to poslední, co bych teď chtěla, protože nevím, jak vysoko jsem. A nechci hned upozornit Radu na to, že utíkám. Na druhou stranu, kdybych se vytáhla moc málo, hrozilo, že bych tady zůstala viset. Nemám moc pokusů, protože se moc dlouho neudržím. „Dobře. Takže na tři." začala jsem si pro sebe šeptat, abych odvedla svoji pozornost od bolesti v rukou. „Tři...Dva...Jedna...Teď." Vytáhla jsem se dost vysoko, abych se dostala na okno. Kdybych zabrala ještě o kousek méně, už bych se nevytáhla. Teď jsem měla štěstí.

Chvilku jsem se vydýchávala na okně, abych ulevila svým rukám a mohla pokračovat. Věděla jsem, že nemám moc času. Proto jsem si nedovolila odpočívat moc dlouho. Naposledy jsem se rozhlédla po místnosti, u které jsem doufala, že sloužila jako moje poslední vězení. Povlečení a polštáře, které byly na posteli, teď ležely rozházené po zemi, jak jsem zkoušela najít nějakou věc, kterou bych se mohla dostat ven. Všimla jsem si, že jsem jeden polštář omylem roztrhla. Jediný nábytek v místnosti byla postel, proto právě teď byla ve strašném stavu. Pro příště jsem si nařídila, abych se vždy nejdřív podívala nahoru.

Ode dveří stále nebylo slyšet, že by někdo přicházel, přesto jsem si uvědomovala, že jsem zde strávila více času, než jsem měla. Každá vteřina navíc bude větší šance, že mě nechytí. Ale jak řekl otec: ''nebe není tak velké jak se zdá''. Myslím, že zatím půjdu na kraj nebe, který mi ukázal Miri. Tak budu mít šanci, že ho najdu i bez toho, abych tady bezcílně pobíhala. S již jasně vytyčeným cílem jsem se trochu zvedla z okna a znovu se chytila za rám. Pomalu jsem se spustila z okna z druhé strany a konečně jsem mohla vytáhnout svoje křídla. Odletěla jsem kousek od okna a znovu ho zavřela. Nejspíš jim hned dojde, jak jsem utekla, ale nijak mi neublíží být opatrná. Zvlášť co se Rady týče. Vznesla jsem se výš a porozhlédla se po okolí.

Zjistila jsem, že jsem u hlavní budově rady. Alespoň to tak vypadalo podle míst, které jsem kolem sebe poznávala. Jinak budovy, ve které jsem před chvíli byla, jsem si nikdy nevšimnula. Byla o trošku menší, než hlavní budova a byla hned v jejím stínu. Byla velmi důmyslně schovaná, tak aby si jí nikdo na první pohled nevšimnul. Rada spoléhala na to, že kolem hlavní budovy rady nikdo slídit nebude. A měla pravdu. Rada má všude respekt a úctu. Nikoho by nenapadlo, že rada něco skrývá, někoho mučí či vězní.

Zrovna jsem chtěla odletět, když jsem si před budovou všimla několika postav. Hned jsem slétla na střechu a přikrčila se, aby mě neviděli. Byla jsem moc daleko. Křídla jsem zase schovala a i přes silné nutkání vyrazit blíž ke skupince postav, abych si vyslechla, o čem mluví, vydala jsem se přesně na opačnou stranu. Musím být co nejdál, než zjistí, že jsem pryč. Pomalu jsem se skrčená plížila na druhou stranu od skupinky před hlavní budovou, že jsem si málem nevšimla další postavy, která šla podél té samé budovy, na které jsem právě stála. Okamžitě jsem si lehla na střechu a zatajila dech. Viděla jsem, že se postava zastavila a podívala se mým směrem. Začala jsem si sama sobě v duchu nadávat. Kdybych neudělala ten prudký pohyb, možná by si mě ani nevšimnul. Ještě chvíli jsem ležela a snažila se být co nejméně nenápadná. Mohla jsem jenom doufat, že dotyčná osoba odejde.

Měla jsem štěstí. Právě jsem byla ráda za to, že jsem tak malá. Mohla jsem se snadněji schovat. A taky osoba, která stála vedle budovy, nejspíš spěchala, takže neměla moc času zdržovat se svými nepodloženými domněnkami. Rychle prošel kolem a ani se neohlížel. Ještě v leže jsem si zkontrolovala, že kolem už nikdo nejde a zase se opatrně postavila. Věnovala jsem krátký pohled postavám u hlavní budovy. Už tam nebyli. Rychle jsem vytáhla křídla a co nejrychleji odletěla od hlavní budovy, svého otce, Darela, všech ostatních členů rady a hlavně od všech mučících nástrojů, se kterými jsem měla tu 'čest', se potkat.

Věděla jsem, že nemůžu letět celou dobu. Byla bych moc nápadná, kdyby se kdokoli podíval nahoru, viděl by mě. Není zvykem tu létat. Dáváme přednost normálnímu chození. A také tu byly moje křídla. Byla šedá. Každý anděl má bílá křídla. Dříve jsem si myslela, že není rozdíl mezi archandělem a andělem, co se barvy křídel týče, ale měla jsem možnost na vlastní kůži zjistit, že archandělé jsou ta nejhorší stvoření a od andělů se v mnohém liší. Začala jsem přemýšlet o tom, že lidé možná nejsou tak špatní. Přece by nemohli mučit nebo vraždit svůj vlastní lid. To je až moc zvrácené.

Rozhlížela jsem se kolem sebe a hledala nejvhodnější místo na přistání. Potřebovala jsem místo, kde nebude moc lidí, ale takové, kde bude dostatek místa, abych si nesedřela křídla. Začínala jsem být nervózní. Žádné vyhovující místo jsem nenašla a věděla jsem, že je jenom otázkou času, než si mě někdo všimne. Proto jsem musela riskovat. Rychle jsem zaletěla k jedné postranní uličce. Letmo jsem se rozhlédla, zda tam někdo není a sletěla tak nízko, jak to šlo, abych si při tom nesedřela křídla. Stále jsem byla vysoko. Ale neměla jsem moc času na rozmyšlenou. Nevěděla jsem, co o mě Rada říkala nebo co udělá, až zjistí, že jsem utekla. Je možné, že se mě budou snažit chytit i normální andělové. Věděla jsem, že bych se bránila a nechtěla jsem jim ublížit. Možná by bylo dobře, kdyby se mě Rada rozhodla chytat odděleně. Tak bych si to mohla vyřídit s celou Radou postupně. S myšlenkami, jak bych komu z Rady ublížila, jsem schovala svoje křídla a přichystala se na pád. Možná jsem byla výš, než jsem si myslela. Pád otřásl s celým mým tělem. Chvilku jsem se zmohla jenom na ležení v poloze, ve které jsem dopadla, než jsem byla schopná se zase normálně hýbat. S potížemi jsem se zvedla a pomalu po zdi jsem se sunula k další vedlejší uličce.

Dokázala jsem dojít na místo, kde mi Miri zavázal oči. Rozhlédla jsem se kolem sebe a kousek od sebe jsem uviděla okraj. Když jsme tu byli ve tmě, vůbec nešel vidět, dokud jsem nebyla opravdu blízko, ale teď ve dne, to místo už nevypadalo tak tajemně a bezpečně. Přesto kolem nikdo nechodil a nějakou dobu jsem už nikoho neviděla. To mi jako důkaz, že jsem tady v bezpečí, prozatím stačilo. Vydala jsem se k okraji a sedla si tak, abych měla nohy ve vzduchu. Dívala jsem se na klidnou Zemi. Sice nevypadala tak kouzelně jako kdysi v noci. Přesto jsem měla pocit, jako bych byla na úplně jiném místě. Pořád to tu bylo kouzelné, ale byla tu úplně jiná atmosféra. Bylo zvláštní, jak se dokázala měnit, podle toho, v jakou dobu jsem tu byla a s kým.