10 10

Když jsem začala nabírat vědomí, cítila jsem, že sedím na něčem tvrdém. Pokusila jsem se trochu pohnout, ale zjistila jsem, že mám přivázané ruce a nohy k té věci, na které jsem seděla. Chtěla jsem otevřít oči, ale i když jsem měla pocit, že jsem je otevřela, nic jsem neviděla. Na chvíli jsem zpanikařila, ale když jsem se trochu vzpamatovala, došlo mi, že je mám něčím zavázané.

Najednou jsem uslyšela tichý smích a kroky směřující ke mně. To znamenalo, že dotyčný byl v místnosti celou dobu a moje pohyby mu prozradily, že jsem vzhůru. Musela jsem si sama sobě vynadat. Ne, že bych byla tak naivní, abych si myslela, že v místnosti ve které mě vězní, budou mluvit o svém plánu nebo o něčem takovém, ale měla bych alespoň více času na promyšlení všeho, co se stalo a co se má ještě stát.

„Vypadá to, že ses probudila." znovu se tiše zasmál. „Spalo se ti dobře?" prohodil uštěpačnou poznámku. Nemínila jsem mu na to odpovídat. Jeho hlas jsem nepoznávala. Nevěděla jsem kdo to je, kde jsem a nedokázala jsem pořádně přemýšlet. Moje křídlo bolelo. Když mě chytili, tak jsem si to nebyla schopná uvědomit, protože jsem v sobě měla moc adrenalinu, ale teď, když jsem byla v klidu, jsem si uvědomovala, že i přes bolest mého křídla, která nešla přehlédnout a měla jsem pocit jako bych ho cítila až moc, nejsem schopná s ním pohnout nebo udělat cokoli jiného. Jakoby nebylo moje. „Princeznička mě bude ignorovat?" zeptal se naoko smutně. „Nevadí, nechci s tebou vést normální konverzaci, stačí mi, když mi řekneš o tom démonovi. Ale ještě chvilku počkej, než sem dorazí ostatní." Alespoň trochu mi objasnil, co se teď bude dít. I když většinu věcí, co řekl, jsem nebyla schopná zpracovat.

Muž, který byl se mnou v místnosti, za celou dobu nepromluvil. I když si za to nejspíš můžu sama. Nedokázala jsem se orientovat v čase. Nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí nebo jak dlouho jsme čekali, až přijdou ostatní. Pásku jsem měla stále na sobě, takže jsem nebyla schopná prozkoumat místnost, ve které jsme se nacházeli. Také jsem se kvůli svázaným končetinám nemohla nijak zabavit a stále mě bolelo celé tělo. Spíš mě ještě vůbec bolet nepřestalo a sedět na tvrdé věci mi také nepomáhalo. Útěk nepřipadal v úvahu. Byla jsem vysílená, měla jsem žízeň a hlad. Navíc moje křídlo nijak nespolupracovalo. Právě teď jsem usoudila, že pro mě bude nejlepší sedět a počkat si až se začne něco dít. Potom určitě budu mít čas něco promyslet.

Z mého lehkého spánku mě probudilo až otevíraní dveří za mými zády. Pozvedla jsem hlavu, kterou jsem měla skloněnou, a snažila se pozorně poslouchat. Sice jsem slyšela, jak si nově příchozí něco šeptají, nebyla jsem ovšem schopna něčemu porozumět. Najednou mi někdo sundal pásku, kterou jsem měla přes oči. Oslnilo mě oslepující světlo, takže jsem musela oči hned zavřít. Poté jsem je začala pomalu otevírat a snažila se rozeznat osoby stojící přede mnou.

Nejblíž mě stál otec a Darel. Hned jak jsem Darela uviděla, myslela jsem si, že to on mi sundal pásku, která mi bránila cokoli vidět. Zrovna v ten moment jsem ucítila něčí přítomnost hned vedle mě, takže jsem musela svoji domněnku přehodnotit. I když jsem neměla možnost otáčet se moc kolem sebe, věděla jsem, že všichni stojí kolem mě v kruhu. Ze svého místa jsem byla schopna vidět pouze 5 archandělů. Nemusela jsem dlouho přemýšlet nebo být ve skvělé kondici, abych přišla na to, že jsou všichni z Rady. Došlo mi to hned, podle jejich chování a samozřejmosti, že právě stojí kolem svázané dívky, která patří do rodiny archandělů.

„Takže začneme, prosím odpovídej rychle a popravdě, ať to máme brzy za sebou." začal znuděně otec, jakoby toto dělal každý den. Když jsem viděla jeho vystupov��ní, nebyla jsem si jistá, jestli to skutečně nedělá každý den, ale neodvážila jsem se zeptat. „Kde ses potkala s tím démonem? Jak dlouho víš o tom, že je démon?" po tom co otec domluvil, jsem se na něj chvíli nechápavě dívala. Nechápala jsem, o čem mluví. V nebi přece démoni nejsou. I kdyby byli, určitě by byli strašně opatrní, aby je nikdo nepoznal. Když jsem dlouho neodpovídala a určitě jsem vypadala dost zmateně, otec si jenom povzdechnul. Pokynul nejbližšímu andělovi, aby mu něco podal. Poté přišel blíž ke mně a ukázal mi fotku Miriho. I když jsem ho poznala, vypadal jinak. Měl krátké vlasy a byl celý v černém. Prostředí, ve kterém byl focený, jsem také nepoznávala. Všude bylo moc zelené a kousek od toho bylo zase moc šedé. Nevypadalo to, že by věděl, že ho někdo fotí. Díval se jinam a zdálo se, jakoby na někoho čekal. „Znáš ho?" zeptal se otec.

Hned jsem přikývla. Ale hned potom mi došlo, že to byl špatný nápad. Až pozdě mě napadlo, že démon, o kterém celou dobu mluví, je Miri. Riskoval pro mě hodně, až ho nakonec odhalili a já ani nezkusila něco udělat pro jeho ochranu. Byla jsem naštvaná na všechny okolo sebe. Ale nejvíc na sebe. Právě jsem si přišla jako bych zradila svého jediného kamaráda. Což byla pravda. V otcových očích se zablýsklo potěšení. „Darele, chválím tě, takže jsi měl nakonec pravdu. Vážně se moje dcera zahazovala s démonem." řekl otec a poodstoupil ode mě. Chvíli trvalo, než mi došel plný význam jeho slov. Takže nás prozradil Darel. Nevěděla jsem, že na to přišel. A i kdyby, netušila jsem, že by nás prozradil otci, vždyť mě minule ochránil. A jak vůbec zjistil, že je Miri démon. Odkud je ta fotka a kde ji vzali. Právě se mi v hlavě hromadilo spoustu otázek, na které jsem zatím nebyla schopna najít odpověď.

Jakmile se přesvědčili, že Miriho znám, všichni zase odešli a já zůstala sama. Tentokrát mi pásku na oči nedávali a já jim za to byla vděčná. Nechápala jsem, proč odešli tak rychle. Kdyby zjistili všechno najednou, už bych tu nemusela být. Také bych chtěla co nejrychleji najít Miriho. I když si nejsem jistá, jestli bych právě kvůli tomu, že bych ho šla varovat, nenavedla za Radou. I když vážně by mi uvěřili, že jsem o Mirim nevěděla? Určitě ne. Jak bych ho měla ochránit? Nedokážu to.

Když jsem si uvědomila, že se právě hádám sama se sebou, snažila jsem se hned uklidnit. Tím, že nad tím teď budu přemýšlet, ničemu nepomůžu. Vlastně bych měla co nejrychleji utéct, což právě teď bylo nereálné. I když v místnosti nikdo nebyl, jsem si jistá, že by se mi utéct nepodařilo. I kdyby se mi podařilo rozvázat ruce i nohy, pochybovala jsem, že bych se dostala přes všechny archanděli z Rady a ještě se nepozorovaně dostala za Mirim. Proto budu muset vymyslet nějaký plán na to, jak všechny zachránit a vyjít z toho, co nejméně zraněná.